Přečetl jste knihu Petra Hájka Smrt v sametu? Jak ji hodnotíte?

Knihu Petra Hájka považuji za pozoruhodnou, téměř za povinnou četbu pro každého, koho zajímá náš svět, jakkoli s autorem v mnohém nesouhlasím. Od autora se liším základním světonázorem. Nemohu akceptovat – jako svůj pohled – jeho víru v katolickou doktrínu, ze které v této knize tak významným způsobem vychází.

Myslím, že je třeba udělat už i jeden krok dále. Je na čase skončit s nekritizovatelností náboženských doktrín s argumentem, že církve za komunismu trpěly. Za prvé, netrpěly jen církve a trpěli i lidé, kteří nezastávali žádnou náboženskou doktrínu. Za druhé, ani brutální útlak za komunismu není žádným posvěcením správnosti těch či oněch názorů. Za třetí, křesťanství bylo významným zdrojem hodnot, na kterých stojí dnešní svět, resp. ta jeho část, kterou obýváme my. Na tyto hodnoty nemá církev monopol a není jejich výlučným zdrojem. K obhajobě desatera (zkratkovitě řečeno) není nutné věřit v tu či onu náboženskou doktrínu. Stačí elementární lidská pokora před světem i přírodou, respekt k tomu, že je něco, co náš život přesahuje, něco, co objevujeme při každodenním kontaktu s dalšími lidmi, něco, co je elementárním prvkem „člověčenství“, něco, co je zárukou (a podmínkou) přežití lidského rodu. Nazvat toto náboženstvím je možné, ale je to velká extenze významu tohoto slova.

Nicméně, Hájkovou knihu považuji za přínosné číst a v mnohém se z ní poučit za předpokladu, že se od této její polohy umíme oprostit. Kniha je skvěle napsána a je nemilosrdnou politologickou a sociologickou kritikou současného postmoderního, postdemokratického, postpolitického  světa a jeho hlavních protagonistů. Autorovu kritiku historické role Václava Havla (nikoli všechny Hájkovy, v této souvislosti použité expresivní a nadsazené výrazy) v podstatě sdílím.

Knihu k přečtení velmi doporučuji.

Zaznamenali jsme, že na závěr svého prezidentství vydáte novou knihu. O čem bude?

Kniha bude ohlédnutím se zpět na uplynulých 23 let po pádu komunismu. Předběžný název zní: My, Evropa a svět. Je to ohlédnutí, nikoli paměti, ty si nechám na nějaké pozdější období. Kniha vyjadřuje mé jisté zklamání nad tím, jak dnešní svět, důrazně říkám nejen naše země, vypadá. Oproti mému očekávání je daleko více nesvobodnější a socialističtější (což je ostatně skoro totéž), než si lidé – kteří aktivně, s otevřenýma očima a velmi kriticky prožívali komunismus – ve chvíli jeho pádu očekávali.

Kniha se pokouší „vystopovat“ klíčové, uzlové, zlomové body tohoto období, které k tomu všemu přispívaly. A v závěru naznačuje, kudy se máme pokoušet jít dál.

Jaký text či publikace na Vás letos nejvíc zapůsobily? Doporučil byste nějakou knihu našim čtenářům?

Určitě bych doporučil Hájkovu knihu. Další jednotlivosti neumím dobře vybírat. Spíše se pokusím upozornit na tři, nepříliš známé publikace:

-          první je brněnský dvouměsíčník Kontexty, který je – alespoň v mých očích – nejlepší českou společensko-kulturní revue, jejíž pravidelné čtení je pro mne už dlouhou dobu velkým zážitkem;

-          stále mne zajímá základní otázka 20. století – pochopení podstaty nacismu (či fašismu) a komunismu, a proto mám pocit, že každý rok musím něco z této tématiky pozorně číst. Letos mne např. zaujala málo známá kniha známého německého meziválečného spisovatele Hanse Fallady „Každý umírá sám“ (nakl. Ikar, 2012), mimochodem, stejně jako u Hájka je v názvu slovo smrt či umírání, která byla napsána těsně po II. světové válce a byla vydána až po autorově smrti v roce 1947. V současnosti se dočkává nových vydání po celém světě;

-          trápí mne stálé pokusy o přepisování událostí II. světové války, kterým se málo bráníme. Jedním z těch, kteří se brání, je Stanislav Motl. Přesvědčila mne o tom i jeho letošní kniha „Cesty za oponu času“ (nakl. Eminent, 2012), ze které je více než patrná licoměrnost nemalého počtu lidí v dnešním Německu (i Rakousku) ohledně chování sebe samých a svých zemí v této době.