Kronika tak řečeného Dalimila je nejstarším dějepisným dílem v českém jazyce datovaným do první poloviny 14. století. Národní knihovna ČR schraňuje ve svých sbírkách její tři úplné rukopisy a dva zlomky psané česky. Třetí březnovou neděli tomu bude přesně sedm let, kdy do jejích archivů přibyl také „pařížský“ zlomek přeložený do latiny, jenž získala dražbou v pařížské aukční síni Piasa. A právě jeho bohaté iluminace inspirovaly olomouckou textilní výtvarnici, která vytvořila i repliku proslulé tapisérie z Bayeux, ke tkanému ztvárnění.

„Když jsem vystavovala tapisérii z Bayeux, setkala jsem se s reakcí, že je to sice krásné, ale proč se neorientuji také na českou historii? A protože jsem nejen výtvarnice, ale i češtinářka, tak mi to zkrátka nedalo. Když jsem pak viděla pařížský zlomek Dalimilovy kroniky, bylo rozhodnuto,“ vzpomíná Věra Mičková. A dodává: „Velice mě zaujalo, že jde vlastně o české dějiny italskýma očima. Iluminace vytvářeli toskánští mniši a do našich příběhů tak vložili svou krajinu, architekturu, faunu i floru. Mniši měli navíc tendenci z jejich pohledu zřejmě nudná pozadí krášlit ornamentálními tapetami, nad jejichž vyšíváním zlatou nití jsem se řádně zapotila.“

Samotný pařížský rukopis je zlomkem o dvanácti listech obsahujícím zhruba desetinu celého textu. O jeho zhotovení v Itálii svědčí typ písma i iluminace hlásící se do některé dílny v Bologni, Padově či Benátkách. Zlomek zachycuje příběhy Bořivoje, Svatopluka, Drahomíry, sv. Ludmily, sv. Václava, Radislava, sv. Pěti bratří, Oldřicha a Boženy, objevení Přimdy Oldřichem a Břetislavova tažení do Polska.

Význam rukopisu tkví především v tom, že o existujícím latinském překladu Kroniky tak řečeného Dalimila nepanovalo do roku 2005 žádné povědomí.