První nápis, který jsem po přistání viděla na jedné z budov letiště, hlásal: Leningrad – město hrdina.
Byla jsem tu poprvé v životě. Kolega fotograf Jirka Skupien, který mě doprovázel, je však zkušený cestovatel, dokonce pěšky v mrazech přešel zamrzlý Bajkal a nezabloudil, a tak jsme trasu z letiště Pulkovo do centra pohodlně zvládli. Autobusem a metrem. Petrohradské metro je hodně hluboké, město je postavené na bažinách. Jízdenka stojí jenom 35 rublů, a pokud nevyjdete turniketem ven, můžete zkoumat podzemí celý den. Některé stanice působí jako rozsáhlé, dobře osvětlené bunkry s mnoha železnými vraty po obou stranách. Ta se otevírají až po příjezdu soupravy a pak nastoupíte rovnou do vlaku. Linky jsou čtyři, barevně odlišené a všude na stěnách jsou přehledné mapy, kde názvy jsou psané nejen azbukou, ale pro „inostrance“ i latinkou.
Složitější je to s čísly na domech, protože Petrohrad je plný dvorů, dvorků a vnitřních bloků. Ale paní Jekatěrina, zaměstnankyně cestovky, u které jsme si objednali byt, nás vyhlížela na chodníku a podle kufrů identifikovala už zdálky. „Jirži a Lenka? Přivezli jste nám krásné letní počasí! Ale šeříky tu ještě nekvetou…“
Starý nárožní činžák s restaurovanými honosnými štuky na zdech chodby, široké schodiště, které kdysi pokrýval koberec, ale my jsme jeli nově vestavěným miniaturním výtahem. Ve třetím patře nás čekal obrovský pokoj s kachlovými kamny, stěny pokryté historizujícími tapetami připomínajícími dobu Kateřiny Veliké, moderní koupelna i kuchyň a samozřejmě televize. „Éto užasnaja kvartýra!“ vyzkoušela jsem ruštinu. Jekatěrina překvapeně zvedla obočí. „Užasnaja znamená rusky strašná,“ upozornil mě bajkalský cestovatel. „Prekrasnaja!“ opravila jsem se.
Pak nás přišla uvítat paní děžurná, vybrala peníze za týdenní pronájem, sdělila nám přihlášení a heslo na Wi-Fi a šla si do kanceláře opsat údaje z našich pasů, aby nás mohla přihlásit na policii. Víza jsme měli decentně turistická, ale Jekatěrina věděla, o co Jiržimu jde především, a ukázala mu na mapě Puškinovo náměstí. „Uprostřed je socha. Tam se devátého v devět večer sejdeme. Vemte si pohodlné boty!“ pohlédla při odchodu na mé lodičky. „Vsjo pónjala!“ ujistila jsem ji.
„Já to lezení po střechách nenávidím!“ rozčílila se později u boršče v restauraci Olga, moje kamarádka, bohemistka. „Protože pod střechou bydlím a při každém ohňostroji slyším to dupání. Je to riskantní!“ „Tohle bude bezpečná střecha, když to zařizuje paní z cestovky,“ klidnila jsem ji a s očekáváním obhlížela její kabelku. „Máš s sebou tu knihu?“ Bohemistka a vydavatelka současně překvapeně zamrkala: „To mě nenapadlo, promiň. Těch pár dní, než bude křest, už to ale snad vydržíš.“ Otočila jsem hlavu k oknu, aby neviděla, jak moc jsem zklamaná. Olga však v myšlenkách dál trčela na střeše, dokonce nadzvedla ubrus: „V těchhle apartních botičkách tam doufám nepolezeš?!“ „Může jít bosá, je teplo,“ navrhl ležérně cestovatel. „Neblázni! Lidi u toho pijou, budou tam střepy,“ varovala bohemistka. „Klid, ribjata, mám v kufru tenisky,“ usmála jsem se přezíravě. „Ty se ti v Den pabědy budou hodit i do průvodu,“ přikývla zkušeně Olga. „Projdeme takových osm kilometrů!“
Neřekla ale, že nás půjde půl milionu. Vlastně mnohem víc, protože živí nesou v průvodu fotografie svých mrtvých rodičů či prarodičů. Pokaždé, když se v chůzi po Něvském prospektu ohlédnu, vidím pochodující les černobílých tváří připevněných na tyčkách. Můj navždy mladý dědeček tyčku nemá, držím jeho vyztuženou zvětšenou fotografii ve zdvižených rukou, na dolní růžek jsem přilepila českou vlaječku. Byl učitel a účastnil se odboje. Gestapáci ho umučili při výslechu, hrob nemá. Ale teď jde s námi v pochodu Nesmrtelného pluku v Petrohradě.
Zdálky, za našimi zády, zní hučení, blíží se jako bouře, mohutní a pak se k volání „URRRÁ!“ přidává i zástup kolem nás a posílá příbojovou vlnu dál dopředu. Až mě z toho mrazí v zádech. Tohle je zcela jiný zážitek než naše někdejší organizované prvomájové průvody, ze kterých jsme se snažili zdrhnout a odhazovali krepové třepetalky do odpadkových košů.
Podél široké vozovky Něvského prospektu jsou napnuté provazy, ale na každé křižovatce je podlézají davy z bočních ulic s fotografiemi svých lidí a policisté jim nebrání. I ti noví hned křičí „Urrrá!“ a „Paběda!“ a „Leningrad!“ Některé skupiny v chůzi zpívají častušky doprovázené harmonikou. Stařičká manželská dvojice veteránů obtížená medailemi a s rukama plnýma květů, pozoruje průvod z chodníku a každá řada, která je míjí, se jim uklání. U kavárny, kde Puškin před osudovým soubojem posnídal, stojí na vyneseném stole mladý operní pěvec ve smokingu. Jeho hrdinskou barytonovou árii, zesílenou mikrofonem, možná slyší i kameraman sedící v otevřených dveřích kroužícího vrtulníku, odkud natáčí Nesmrtelný pluk shora.
Olga nese na dlouhých bílých tyčkách zarámované fotografie maminky i tatínka. Oba byli v armádě, maminka odešla na frontu rovnou po maturitních zkouškách. Z celé třídy přežila jen hrstka studentů. Rok po válce se Olga narodila. Dnes je jí sedmdesát. Je drobná jako panenka a do vysoko zvednutých fotografií jejích rodičů se opírá vítr. Na smluveném místě u náměstí Vítězství však čeká Olžin manžel. Když nás v davu rozezná, podlézá provaz a přebírá od své ženy portrét jejího otce, důstojníka. V chůzi se seznamujeme. Jmenuje se Viktor, je jaderný fyzik. Bez přípitku si hned tykáme. „Vidíš to, Lenko?“ Zastavuje se a rozhlíží. „Copak tihle lidé chtějí další válku? Který idiot si to může myslet?“ volnou rukou si ťuká na čelo. Snažím se ho potěšit: „Letos se Nesmrtelný pluk poprvé koná i v Praze. A v dalších městech Evropy. Dokonce i v New Yorku!“ Olga s obavou povzdechne: „No, jen jestli to pomůže…“ (Druhý den se pak z televize dozvídáme, že ve stejné chvíli napadly průvod Nesmrtelného pluku ve Slavjansku fašistické bojůvky. Mladí „gerojové“ volali Sláva Ukrajině! a stříkali do tváří veteránů barevný sprej.)
Po dvou hodinách se nekonečný dav vlévá na Palácové náměstí. Den vítězství pokračuje, po vystavených dělech a tancích šplhají děti a z reproduktorů zní hudba. Jirka pořád fotografuje, tváře lidí i vojenskou techniku. Kromě historických tanků, například T34, který osvobozoval i Československo, jsou tu i moderní typy. Poslední vystavený tank je T90 Vladimir. „To je ten nejnovější?“ ptám se Viktora. „Ne. Nejnovější typ, ze kterého se amíci můžou posrat, je T14 Armata,“ objasňuje mi jaderný fyzik. „Armatu si tady dnes nenafotíš, kamaráde!“ směje se. A tak se fotografujeme aspoň společně, s portréty svých hrdinů a Zimním palácem a Ermitáží v pozadí. „Škoda že neuvidím Auroru,“ lituju. „Tak přijeď zase za rok,“ navrhuje Olga. „Teď je v doku, opravuje se.“ „Opravuje? Nebo ji Putin přezbrojuje?“ provokuje Jirka. Olga je ale bohemistka, a tak zná český typ humoru.
Před devátou večer, když jsme v lidové samoobslužné jídelně (stolovaja) levně, ale skvěle povečeřeli, se s Jirkou blížíme od metra k Puškinovu náměstí. Kolem sochy básníka sedí na lavičkách mladí lidé s oranžovo-černými georgijevskými stužkami v knoflíkových dírkách a gratulují každému kolemjdoucímu ke Dni vítězství. Vyhlížíme Jekatěrinu. Místo ní přichází vysoký veselý Vadim, její manžel, hudební režisér. Podle fotoaparátu nás hned rozezná: „Jirži a Lenka! Pospěšte. Ohňostroj začíná v deset a máme to daleko.“ V rychlé chůzi nám pak vysvětluje architekturu ulic, jména stavitelů. „Rozumíš mi, Lenko? Jekatěrina říkala, že umíš rusky chudo.“ „To není pravda,“ naštvu se. „Rozumím všemu, ale stydím se mluvit!“ Fotograf se mě kavalírsky zastane a objasní to výborným obrazem: „Ona ten bazén zná, ale léta v něm nebyla, tak teď zkouší, jestli nezapomněla plavat.“ Vadim se směje: „Napijem se a budeš plavat motýlka!“
Byt v posledním patře vysokého opršeného činžáku působí jako bohémské doupě. V kuchyni nás vítá Vadimova maminka, jeho čtrnáctiletá dcera a Jekatěrina. Usazují nás ke stolu. „Dobře mě poslouchejte!“ zvedá ukazováček Vadim: „Ta věc je nebezpečná, budete dělat všechno podle mých pokynů. Střecha je před rekonstrukcí. Už dvacet let. Musíte stát odděleně, ne všichni na stejném místě. Já jsem vedoucí a vy musíte plnit příkazy. Rozumíš mi dobře, Lenko?“ Mlčky přikývnu, hlas mám zadrhlý. (V dětství jsem totiž spadla ze skály. Od té doby mám závrať. Ale v městě hrdinů není taková drobnost žádnou omluvou.)
Pár minut před desátou Vadim odsune veliké křeslo od stěny. Za ním vidím nízká dvířka. Odemkne je, rozsvítí baterku a jako vedoucí vejde první na půdu. Ta je dvoupatrová. Jsou tam odrolené cihlové schůdky a vachrlaté zábradlí pokryté prachem. Pak přecházíme po houpavých prknech k úzkému okénku, které vede na střechu. Venku už je soumrak. Matně vidím, že střecha má na okraji nizoučký plůtek, odhadem starý sto let. A není rovná! Představovala jsem si střešní terasu, a ne že budeme šplhat vzhůru ke komínům po klouzavých plechových plástvích. Po čtyřech se sunout nemůžu, protože mám baloňák (husa!) a mohla bych si jej přišlápnout, a tak se chytám nějakého drátu. A hned si o něj rozříznu dlaň. „Pospěš!“ křičí Vadim. „Už to začne!“ Měla jsem zůstat s jeho maminkou v kuchyni!
Jirkovi jde lezení dobře, i když má na krku foťák a na zádech těžký batoh s objektivy. Vidím, že si lehá k protějšímu okraji střechy a cvičně ostří na Petropavlovskou pevnost, odkud budou pálit ohňostroj. Krůček za krůčkem stoupám po drnčícím plechu, dolů se nedívám. „Neboj se!“ křičí Vadim. Opřu se zády o komín. Právě včas, na horizontu, pět kilometrů vzdušnou čarou, vybuchne první oranžová hvězdice. Dům se zachvěje v základech. „Urrrá!“ ozve se z vedlejší střechy. Periferním viděním zaznamenám, že i tam stojí shluk lidí. Vadim sousedy radostně zdraví a Jekatěrina na mě volá, že ona se taky trošku bojí, ale že ten zážitek za to stojí. Její dcera má rozpřažené ruce, jako by své město chtěla obejmout. Ohňostroj duní jak kanonáda, trvá to snad dvacet minut. Je to velkolepá podívaná, ale já ji nedokážu v těch chvílích ocenit, pořád myslím na „užasnuju“ cestu zpátky, už za tmy, k malému okénku půdy.
Konečně sedíme zase v kuchyni. Vadimova maminka mi přelepuje poraněnou dlaň náplastí, Jekatěrina vaří čaj. „Jaký chcete?“ „Ruský, přece nebudem v Leningradě pít Earl Grey!“ směju se. Už mi otrnulo. „V Rusku čaj neroste,“ namítne maminka. „Jak to? Celý mládí jsem ho pila!“ „To byl gruzínský,“ podotkne Jirka. „Ruský čaj je tady,“ otvírá Vadim vodku. Zakusujeme ji chlebem se slaninou. Otevřeným oknem k nám stále vzlínají výkřiky a zpěv z ulic a dvorů. Tato noc nebude krátká, uvědomuji si.
O stakan později mi už ruština nedělá potíže, a tak si troufnu vplavat i na hloubku. Moje vyprávění o Pražském jaru je i pro vzdělaného Vadima šokující. Klade rozčílené doplňující otázky, nejvíc ho fascinuje příběh Františka Kriegla. „Kdyby všichni byli tak stateční jako ten frajer František, tak by dohody v Kremlu nepodepsali!“ mračí se. „Nezapomeň, že Brežněv jednal z pozice síly,“ namítne Jirka. „Když máš v zemi okupační armádu, to je pak těžké nepodepsat…“ Jekatěrina si otírá oči a její tchýně kvapně odchází. Pak se vrací s fotografií svého táty, kterou odpoledne nesla v Nesmrtelném pluku. „Byl pilot. Osvobozoval Bratislavu.“ Drží portrét jako odpustek.
Jirka mění objektiv, aby ji vyfotil s tatínkem, a já měním téma. Jelcinovu éru však Vadim opovržlivě smete ze stolu jako drobky pro psy. Tak probíráme aktuální Putinovu politiku. S tou zahraniční Vadim souhlasí, připadá mu obezřetná, a přitom nesnižuje hrdost lidí. Ale vnitřní problémy prý Putin řeší plocho (špatně). Důležité posty dál obsazuje korupčníky, což je nelogické a lidi to popuzuje. V duchu mě napadne, že to je od gosudara třeba taktika, jak si některé škůdce z páté kolony zajistit vděkem. Zkrátka rozděl a panuj. Maminka mezitím pobouřeně kritizuje úpadek ruského školství, ale to pláče na špatném hrobě.
Odcházíme až kolem druhé v noci, metro už nejezdí, a tak rázujeme několik kilometrů pěšky. Bary jsou ještě otevřené, obchody s jídlem a pitím taky, ale v nich je od jedenácti večer prodej alkoholu zakázaný. Lidé, které vidíme za osvětlenými okny bytů, jsou ale předzásobení, a tak si svátek protahují, přestože ráno už bude všední pracovní den.
K pozdní snídani si pouštíme zpravodajskou stanici Rossia 24, dávají tam šoty ze včerejších oslav. Putinův projev na Rudém náměstí je nezvykle stručný, v závěru míní, že hrdinové z Vlastenecké války by byli hrdí na své vnuky nasazené do bojů v Sýrii. „Víš, že Putin v dětství bydlel tady poblíž?“ ozve se Jirka studující průvodce městem. A tak tu ulici jdeme hledat. Cestou míjíme jinou, kde je na rohovém domě pamětní deska. Bydlela tam Naděžda Krupská. Lenin ji v kvartýru často navštěvoval, založil tam sociální demokracii a nějaké noviny. Představuju si, jak ho Naděnka vítala v župánku.
Ulice Putinova dětství se jmenuje Baskov. Dům číslo 12 zatím pamětní desku nemá. Z pasáže vedoucí do spleti dvorků, kde si budoucí gosudar v praxi nacvičoval strategii, že, je-li rvačka nevyhnutelná, je nutné udeřit jako první, vychází mladá žena s kufrem v ruce. O tom, kdo tu bydlíval, nemá přehled, je ze Soči, přijela jenom na návštěvu, slavit Den vítězství. Ale zpráva ji dojme a hned si ten dům fotí mobilem, aby ho v Soči ukázala rodině a kamarádům.
Před polednem odjíždíme do Kronštadtu. Na ostrovní pevnost nás veze levná maršrutka (mikrobus) po nově zbudované hrázi. Míjíme malé opevněné ostrůvky v zálivu, působí opuštěně, ale do bunkrů samozřejmě nevidíme. Pevnost Kronštadt s námořní základnou založil Petr Veliký. Sám nakreslil a vyprojektoval první suchý dok. Ten je tu stále jako národní technická památka, ale k používaným dokům s loděmi Baltské flotily je vstup zakázán. Ty, které kotví v přístavišti, si ale můžou fotit i cizinci. Aurora mezi nimi není.
Dok, ve kterém ji opravují, je prý při dobré viditelnosti pozorovatelný jen z moře. Dobrá viditelnost sice je, ale na tak drahou vyjížďku už nám chybějí peníze. A tak nabídku s lítostí odmítáme.
Do Mořské katedrály je vstup volný, vlasy si však musím skrýt pod šátek. Pozoruju ženy líbající pozlacené ikony, některé mají v náručí postižené dítě. Jiné je přivážejí na vozíčcích, katedrála má zázračné uzdravující účinky. Na stojanech plápolají stovky tenkých svíček zabořených v písku.
Za války tu ale sídlil generální štáb, který organizoval obranu pevnosti. Největší slávu si však Kronštadt vysloužil legendárním povstáním námořníků, vojáků a přístavních dělníků v březnu 1921.
Z nedávno odtajněných dokumentů je zřejmé, že odpor proti mocenskému aparátu komunistické strany vznikl spontánně „zdola“ a bez podpory emigrantů (bělogvardějců), což sovětská propaganda desítky let zapírala. Je symbolické, že mezi povstalci a členy Prozatímního revolučního výboru byli i dělostřelci, kteří v listopadu 1917 zahájili útok na Zimní palác. O necelé čtyři roky později se stali hlavními kritiky režimu, který je zklamal. Sepsané reformní požadavky kronštadtského revolučního výboru působí jako předzvěst přímé demokracie. Dějiny jsou však plné záznamů o potírání avantgardních myšlenek. Proti těm, které se zrodily v Kronštadtu, byla vyslána Rudá armáda. Zamrzlý záliv umožnil útok po ledu, ale pevnostní děla a kulomety první šturm rozprášily. Stovky vojáků z petrohradských posádek navíc přeběhly k obráncům pevnosti, svým druhům ve zbrani, takže pro druhý útok byly narychlo sváženy bataliony z celého státu, dokonce i tatarské a lotyšské jednotky, které na rozdíl od ruských neměly zábrany střílet do povstalců.
Dobývání pevnosti trvalo deset dní a nocí, kdy město, odříznuté ledem od zásobování, bylo bombardováno z letadel a především z pevniny. Bojové jednotky útočících pěšáků, mezi nimiž bylo hodně čekistů, měly bílé maskovací uniformy, zimní boty a dostatečnou menáž, přesto je vyhladovělí a nevyspalí obránci řadu dní úspěšně odráželi. Teprve soustředěný útok, jehož se zúčastnilo nejméně 50 tisíc vojáků, prorazil pevnostní obranu. Boj pokračoval v ulicích, dům od domu. Několika tisícům povstalců se podařilo po ledu utéct do Finska, jiní padli a dva tisíce mužů bylo zajato. Stovky z nich byly zastřeleny okamžitě, ze zbývajících bylo vybráno 13 mužů a v rychlém procesu výstražně odsouzeno k smrti a popraveno za účast v kontrarevoluci. Zbytek skončil v koncentračních lágrech.
Nicméně Lenin, vyděšený povstáním a v obavě, že reformní myšlenky se budou šířit i přes veškerá cenzurní opatření, vydal dekret, který ochránil rolníky před státními rekvírkami. Tím zpacifikoval hladovějící venkov. V posledních dnech před potlačením kronštadtského povstání pak vyhlásil NEP. Nová ekonomická politika se týkala obchodu a průmyslu. Opět byly povoleny živnosti, státní podniky byly za pakatel pronajímány, čímž rychle vznikla protekční vrstva podnikatelů. V přechodné době státního kapitalismu byly i zahraničním investorům udělovány výhodné podnikatelské koncese a těžební práva. Po devíti divokých letech byla hospodářská krize překonána a vedení nabralo dech k uskutečnění programu kolektivizace.
V devadesátých letech se divoká privatizace, tentokrát pod řízením zahraničních „odborníků“, rozjela opakovaně. Její důsledky, nejen ekonomické, ale i mravní, budou škodit ještě řadu let. Prozření lidí paradoxně urychluje západní propaganda stále oplakávající „humanistu a reformátora“ Jelcina, pod jehož vrávoravým vedením tisíce lidí umřely hladem a zimou.
Říká se, že život člověka je tak velký, jak velké jsou jeho sny. Sen kronštadtských povstalců o spravedlivém sociálním řádu a přímé demokracii, utopený před devadesáti pěti lety v krvi, sdílejí i dnes miliony snílků po celém světě. Nenásilná možnost, jak ten sen uskutečnit, se však pořád vzdaluje.
Kavárna, ve které sedíme a pročítáme údaje z internetu, je prázdná. Na obrazovce na zdi běží videofilm pro turisty. V angličtině. O povstání je tam jen zmínka. Vypínám počítač a Jirka mi dolévá domácí rybízový mošt. Je přeslazený, a tak si jej rozředím vodkou z cestovní placatky. „Kdybych tohle všechno věděla včera,“ poklepu na notebook, „mohla jsem Vadimovi tu naši ‚kontrarevoluci‘ v roce 1968 objasnit mnohem snadněji. „On si to určitě dohledá,“ ťukne do počítače fotograf. Najednou si připadáme jako poutníci, kteří přece jen někomu něco zvěstovali. A hned je nám veseleji.
Naproti kavárně je obchod se suvenýry. Na ramínkách visí trička s Putinem. Putin na koni s puškou v ruce, Putin s tygrem, Putin s medvědem… „Putina s potápěčskými brýlemi a amforou nemáte?“ ptá se Jirka prodavačky. Ale dívka český humor nechápe a smutně lituje, že tuhle sortu ještě nedostali. Snaživě nás vede k prosklené vitrínce, kde jsou okrasné hrníčky. Taky s Putinem. Na dolním regálu mě ale zaujmou repliky vojenských plecháčků s nápisy v azbuce. Na jednom je vyryto: „Ve chvílích, kdy se jiným klepou kolena, Rus se směje!“
V dalším dni si prohlížíme Petropavlovskou pevnost. Na navezeném písku pod opevněním se opalují lidé nadšení netypicky letním počasím, dva výrostci dokonce plavou v řece Něvě. Vstup do chrámu sv. Petra a Pavla je zpoplatněný, ale šátky povinné nejsou, přestože je to posvátné místo. Jsou tu pohřbeni carové, carevny, velkoknížata a velkokněžny. Největší nával je u výklenku, kde je hrobka s ostatky posledního ruského cara Mikuláše II., který byl i s manželkou a všemi pěti dětmi zavražděn v Jekatěrinburgu v červenci 1918, deset dní před tím, než město osvobodili českoslovenští legionáři. V hrobce jsou i ostatky carevniny zastřelené komorné a kuchaře. „Carevič Alexej tu ale není!“ šeptá starší žena své vnučce. „A kde je?“ rozhlíží se dívka po dalších náhrobcích. „Bolševici ho ušetřili. Pak žil pod novou identitou. Na začátku války se tajně setkal se Stalinem a dal mu zlato a diamanty na výrobu tanků.“
„Rusové milují legendy,“ usmívá se mateřsky Olga, když jí to v příštím odpoledni vyprávím. „To víš, zimy jsou tu pro vymýšlení legend příhodně dlouhé…“ Sedíme v horním sále Majakovského knihovny, za okny svítí slunce, po kanálu Fontánka plují vyhlídkové lodě. Bohemistka otevírá tašku a konečně vytahuje výtisky knihy mého táty Ať žije republika! První ruský překlad. Opožděný o padesát let, protože táta byl na seznamu českých „kontrarevolucionářů“. Prohlížím si pěknou obálku a zalituju, že mi knížku nedala hned ten první den u večeře. „Chtěla jsem si nacvičit čtení aspoň jedné stránky!“ „Nemohla jsem ti ji přinést dřív. Vytiskli to totiž až včera,“ přizná Olga. „Proboha!“ uklouzne mi zděšeně. „No to víš, my Rusové jsme mistři poslední vteřiny!“ směje se bohemistka. I návštěvníci prezentace jsou povětšinou bohemisté ze Společnosti bratří Čapků. Ale někteří příchozí česky neumějí, a tak mi Olga překládá. Jirka fotí.
Při besedě, která se protáhne na dvě a půl hodiny, se pořád pletu a místo Petrohrad říkám Leningrad. „To nám vůbec nevadí,“ křičí pán ze zadní řady. „My taky říkáme Leningrad.“ „S úcty a z lásky k těm, co umřeli za blokády,“ dovysvětlí mi Olga.
V opoziční rozhlasové stanici Echo Moskvy jsem ale v Den vítězství slyšela názor mladého politologa, že ten milion obětí byl zcela zbytečný a že se město mělo vzdát...
Na stále odkládanou prohlídku uměleckých skvostů Ermitáže už v posledním dni nemáme energii, ale projížďku lodí po Něvě a kanálech si dopřejeme. „Mluvíte moc pěkně rusky!“ chválí průvodkyně Jirku. „Odkud jste?“ „Czechia,“ zkouším Zaorálkovu zkratku. Žena rozpačitě krčí rameny. Zato Českou republiku zná a v Praze dokonce byla. Do Petrohradu prý ale moc Čechů nejezdí. A tak nám během plavby věnuje protekční pozornost. Na Jirkovu žádost nám ukazuje i Jusupův palác, kam spiklenci pozvali nenáviděného Rasputina na večeři a nabídli mu víno okořeněné krystalky cyankáli. Když jed na obra, který měl zřejmě pomalé spalování, nezabral, snažili se ho zastřelit. Nakonec stále žijícího jurodivého obmotali řetězy a hodili do řeky. Pitva potvrdila, že zemřel utonutím. Konečky prstů měl odřené o kameny, jak se chtěl z vody vydrápat…
Na letiště Pulkovo nás odváží Viktor. Má japonské auto s volantem vpravo. Ze zadního sedadla působí jízda dost divoce, a tak si pro uklidnění povídám s Olgou. „Pošlu ti tátův Kočár do Vídně,“ plánuju další spolupráci. „To je taky protiválečný příběh, vlastně balada. Je to tenká knížka, přeložíš ji za čtvrt roku,“ odhadnu. Bohemistka mě obejme: „Takže ty taky ještě věříš, že literatura má sílu měnit svět k lepšímu?“ Přikývnu. „Pravdivá literatura!“ dodá zepředu jaderný fyzik.
„Hele, už rozkvetly šeříky!“ upozorňuje Jirka. Ale fotoaparát má uložený v batohu. Tak až příště.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .