Byla to nejzajímavější a nejúžasnější etapa mého života.
Tehdy jste byl osobním tajemníkem Václava Havla. Jak se k vám po sametových demonstracích komunističtí pohlaváři při jednáních chovali?
Pro mne bylo nejvíc překvapivé, že z nich v osobním styku nešla žádná hrůza. Naopak působili docela prostě. V případě generálního tajemníka komunistů Karla Urbánka až prostoduše.
Co si myslíte o kritice disidentů v čele s Václavem Havlem a Petrem Pithartem, že málo zatočili s komunisty?
To je jedno z klišé, které se stále objevuje. Co se myslí tím zatočením? Pozatýkání všech, kdo byli kdy členy KSČ a jejich pozavírání do gulagů? Bez soudů, nebo ve vykonstruovaných procesech? V demokracii to takto nejde. Měly padat konkrétní žaloby na konkrétní lidi za konkrétní činy. Ovšem potíž byla i v tom, že i kdyby padaly, policie, prokuratura a soudy byly prošpikovány starými strukturami a těm by se do toho moc nechtělo. A nové síly nebyly hned, doplňovaly se zvolna. Je to pro mnohé lidi dodnes nepochopitelné a bolestivé, že prakticky žádný z viníků z bývalého režimu nebyl potrestán. Ale z toho nelze vinit někdejší disidenty, je to problém celé společnosti.
Čtěte vše o Václavu Klausovi
Čtěte vše o Václavu Havlovi
Kdo byl pro vás z tehdejších studentských vůdců nejvíce hoden úcty?
Nerad bych mezi nimi rozlišoval, všichni z nich projevili dostatek odvahy a statečnosti. Ať už to byl Šimon Pánek, Martin Mejstřík, Jan Bubeník, Monika Pajerová, Igor Chaun, Vlasta Ježek, Marek Benda, Martin Klíma a mnozí další, na něž jsem si momentálně nevzpomněl.
Co soudíte o změnách, hlavně přechodu ke konzumní společnosti, během posledních více než dvaceti let?
Konzumní společnost tady fakticky byla už před listopadem1989. Jenom nebylo možné ji naplno realizovat. Poté rozkvetla. Ale dodnes existují lidé, pro něž nejsou materiální hodnoty na první příčce. Jezdí pomáhat lidem do Afriky, pomáhají jiným bez nároku na honorář, dělají asistenty vozíčkářům, starají se o bezmocné, o životní prostředí. A to je povzbudivé.
Jak nahlížíte na současnou politiku? Není čas na další akci typu Děkujeme, odejděte!?
To „děkujeme, odejděte" musí realizovat občané. Ovšem ne nějakou novodobou defenestrací. Máme demokracii, svobodné volby, každý si může říkat, psát a vydávat, co chce. Je třeba přesvědčovat ostatní, vyburcovat je k protestu, pustit se do věcí veřejných aktivně. Málo těchto všech možností využíváme. Nemálo lidí „hrdinně" vyhlašuje, že nechodí k volbám. To je zbabělost, ne hrdinství. Hrdinstvím to bylo za minulého režimu, ne dnes.
Co si myslíte o tom, jak dnes mužstvo prezidenta Václava Klause neustále napadá exprezidenta Václava Havla? Ostatně z kritiky Havla se dnes stala móda...
V listopadu, prosinci 1989 a v prvních měsících roku následujícího lidé až slepě Havla adorovali. Mnozí z nich si tím léčili svou nestatečnost za bývalého režimu. Nyní jsme svědky opačného extrému. Kdekdo, nejen Klausovi lidé, se trefuje do Václava Havla. Mluví posměšně o něm, o sametu, o cinkání klíči. Až další doba myslím ocení Havlovu velikost a jeho obrovský vklad do naší novodobé historie. Zatímco Klaus, pokud se na něj zcela nezapomene, bude epizodní a spíš směšnou figurkou, Havla znovu objeví jako největší a rozhodující osobnost v dobách obnovené demokracie u nás. I kdyby se Václav Havel nestal prezidentem, byl by tak jako tak významnou a nepřehlédnutelnou osobností. Je za ním úctyhodné dílo. Divadelní hry, ale i množství esejů, z nichž mnohé mají platnost dodnes. Je to velký duch nejen evropského, ale i světového formátu.
Jak vnímáte hnědnutí košilí, tedy radikalizaci směrem doprava, jak v politice, tak i ve společnosti?
Není to jenom u nás. Rasistické a xenofobní prvky se rozmáhají po celé Evropě. Šíří se jako mor. Vidím v tom dost velké nebezpečí. V obdobně zatuchlé atmosféře klíčil před sto lety fašismus a nacismus. Kdekdo to tehdy přehlížel nebo i tiše toleroval či podporoval. Mě třeba velice zarazila podpora, které se dostalo ideově hnědokošilatému Ladislavu Bátorovi od současného prezidenta. To je neomluvitelný morální lapsus.
Jsme národ Jaroslava Haška a vysněného Járy Cimrmana, tedy dost náchylní k humoru. Je to ještě k smíchu?
Je to k smíchu i k pláči současně. Bohužel.
Vladimír Hanzel se narodil roku 1951 v Bratislavě. Od roku 1969 prošel zaměstnáními jako průvodčí, tramvaják, uklízeč, prodavač, programátor. Od roku 1986 se ale živil jako hudební publicista. Roku 1989 se stal osobním tajemníkem disidenta Václava Havla. Zúčastnil se založení Občanského fóra, ale i všech jednání s komunistickými představiteli. V letech 1990 až 2003 byl ředitelem sekretariátu prezidenta Václava Havla. Pak působil třeba u tehdejší ministryně školství Petry Buzkové a následně v Židovském muzeu. Nyní pracuje v České televizi a působí ve správní radě Nadace Olgy Havlové. Je autorem či spoluautorem několika knih. Například třetího dílu Encyklopedie jazzu či knih Zrychlený tep dějin a Příběhy sametové revoluce. |
ParlamentníListy.cz přinesou i v následujících dnech v rámci seriálu Tváře sametu další rozhovory s osobnostmi, které se zapsaly do dějin demokratické historie našeho státu.
Čtěte také:
-
Vládnou tu jen zkorumpované strany. Havel měl pravdu, říká Pehe
-
Naštvaná Marta Kubišová: Pořád se vrtáte v tom Havlovi. Pořád
-
Šiklová přeje Havlovi: Až umřeš, budou se Tě ubožáci dovolávat
-
Komunista Dolejš: 17. listopad? Oprávněný odpor proti režimu
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský