„Do této ostravské firmy jsem přešla z jiné společnosti, která sídlila v Opavě, a i když jsem šla trošku s platem dolů, ušetřila jsem čas i peníze na dojíždění. Myslela jsem si, že do důchodu to nějak doklepu. Pracovat umím, snažila jsem se zvládnout i nové věci, které jsem ve své minulé práci nepotřebovala. Počítače byly mým koníčkem, takže jakmile se objevila nějaká možnost dalšího kurzu, hned jsem se přihlásila," vzpomínala pro ParlamentníListy.cz na uplynulých pět let ve firmě. Když se začaly šířit řeči o krizi a zeštíhlování, znervózněla a začala přemýšlet, zda někde nedělá chyby.

Začala mít problém se spaním. Budila se pravidelně kolem druhé v noci a už většinou neusnula. Když konečně výpověď dostala ona a další kolegyně z oddělení, jako kdyby z ní něco spadlo. Dusno však na pracovišti zůstalo. Všichni cítili, že se jich to za chvilku může týkat také a nějak se pokazily vztahy.

„Když opadl prvotní šok, okamžitě jsem začala odpovídat na různé inzeráty na internetu. První týden jsem si představovala, že si najdu něco lepšího. Že přece není možné, abych si něco nenašla. Rozeslala jsem emaily na všechny strany. Obvolala jsem různé známé, o kterých jsem věděla, že by mohli mít nějaké zajímavé kontakty, či informace. Každý den jsem trávila na internetu několik hodin a začala jsem si zoufat... Nikdo neodpovídal. První týden, druhý týden. Proč není někde v nějakém zákoně zakotvena povinnost odpovědět i na emailové dopisy?" ptá se paní Dáša, která o kultuře chování českých firem nemá valné mínění.

„Kdyby platil starý systém, měla bych to už se dvěma dětmi do důchodu za pár a klidně bych šla i do předčasného důchodu. Jenže podle nových zákonů mám před sebou ještě necelých sedm let," říká paní Dáša.

Přes třicet let praxe. Na nic

Konečně asi po šesti týdnech začaly chodit první odpovědi. „Většinou mi poděkovali za účast s tím, že dali přednost jinému uchazeči. Neumíte si představit, jak mi doslova zamrzlo sebevědomí. Uvědomila jsem si, že střední škola a 33letá v podstatě úřednická praxe není nic moc. Takových jsou v evidenci úřadu práce mraky."

TÉMA nezaměstnanost: ČTĚTE ZDE

Obeslala také personální agentury. Z jedné se jí ozvali a dokonce ji pozvali na schůzku. „Velmi jsem se těšila, už jsem i věřila, že jsem tu smůlu prolomila a práci asistentky, kterou inzerovali, dostanu. Jenže jsem bohužel přehlédla angličtinu, kterou prý zaměstnavatel požaduje. A tak jak jsem přišla, tak jsem i odešla. Bohužel anglicky neumím. Kdysi jsem se učila německy, možná by to ještě trochu šlo oprášit, ale němčinu téměř nikdo nechce," svěřila se ParlamentnímListům.cz paní Dáša. Další agentura, u které se zaregistrovala, po ní chtěla, aby nabízela drogistické zboží před obchoďáky. „To jsem odmítla, jednak jsem ještě chodila do práce a jednak já moc zboží nabízet neumím. A tak jsem dále po nocích prohlížela internetové nabídky práce."

Odpovídala na vše. Bez výsledku

Odpovídala na všechno, o čem si myslela, že by to mohla zvládnout. Po dvou měsících už dokázala identifikovat inzeráty, které v sobě skrývají prodej nějakého zboží. A těch je skutečně hodně. „Copak může půlka lidí ze severní Moravy něco nabízet a fungovat jako obchoďák? A kdo to bude kupovat, když se všude píše, že kupní síla obyvatelstva klesá? Sjednávat pojistky na živnostenský list mi přijde také o ničem," říká.

Dokud ještě chodila do práce, nějak to šlo. Pak přišel poslední den ve firmě, kytička od kolegyň, kterou obrečela. „Velmi jsem se bránila myšlence jít se zaregistrovat na úřad práce. Neuměla jsem si představit, co mne čeká, jak to tam bude vypadat, kdo na mne bude jak koukat... ale nezbylo mi nic jiného. Žádnou práci jsem si ve výpovědní lhůtě nenašla a věděla jsem, že odstupné, které mi teprve mělo přijít na účet, mi dlouho nevydrží. Dcera ještě studuje vysokou školu, splácíme hypotéku na byt, takže pravidelné platby mám docela velké."

Nakonec ji návštěva úřadu práce spíše uklidnila. „Zprostředkovatelka mi řekla, že i když jsem v evidenci a dostanu odstupné, díky tomu, že nepobírám žádnou podporu, mohu si něco málo přivydělat. Aspoň to, snad při nějaké občasné brigádě přesvědčím zaměstnavatele, že opravdu pracovat umím..." doufá paní Dáša. Podporu by měla začít pobírat až v lednu, protože od zaměstnavatele má slíbeno tříměsíční odstupné. „Snad do té doby něco seženu," nejistě se usmívá.

Rekvalifikace jde na dračku

Podle ředitele vzdělávací firmy Educo centrum Romana Butory z Krnova je jednou z cest, jak najít novou práci, rekvalifikace.

Právě nezaměstnaní starší padesáti let mají podle něho o rekvalifikační kurzy velký zájem. „Nedávno jsme zrealizovali projekt pod názvem „My se práce nebojíme - integrace osob nad 50 let na trhu práce," kerého se zúčastnilo 60 osob, žen i mužů. Celkem 20 absolventů tohoto projektu pak našlo další pracovní uplatnění většinou v dělnických profesích. Myslím si, že lidem nad 50 let by se měla věnovat zvýšená pozornost, protože se jedná o specifickou skupinu, která vyžaduje specifické zacházení. Tito lidé mají obrovské životní zkušenosti, velmi dobré pracovní návyky, ale neumí pracovat s počítačem, nebo neovládají jazyky. Pokud pro ně dělá nějaký kurz úřad práce, zacílí se většinou jenom na jeden problém této skupiny, ale to není dobré. Problémy lidí starších 50 let je třeba řešit komplexně a více v souvislostech. Myslím si, že i výzvy, které jsou na řešení nezaměstnanosti vyhlašovány, by se měly více na nezaměstnané starší 50 let zaměřit a mělo by jich být určitě více," řekl pro ParlamentníListy.cz Roman Butora, jehož firma realizuje vzdělávací rekvalifikační programy na celém území Moravskoslezského kraje.

• Další autentické příběhy ČTĚTE ZDE  

Čtěte také:

• Sociolog nemá práci. Prchá do Holandska. Drábek: Smutný to případ

• Člověk má cenu do 45 let, pak už ne. Divné praktiky českých firem 

• Propouštění na Úřadu práce: Od dubny stovky a není to konečná

• Drábek hájí svůj nápad: Nepoženu člověka na Úřad práce, stačí na poštu

• Bič na nezaměstnané: Budou se pravidelně hlásit na poště

Ilustrační foto: hns

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE