„Vazba, brutální zásah do lidské svobody, se mění na vcelku banální záležitost, zda se to stihne do nějakých lhůt. Už jakoby úplně zmizela základní otázka: Proč tam Rath, podle zákona pořád ještě nevinný chlapík, vůbec je?“ ptá se Šídlo.

Argumenty žalobců, a rovněž ústavních soudců, kteří v pravidelných intervalech hází Rathovi na hlavu jeho stížnosti, jsou prý pochybné. Útěk poslance nepřichází v úvahu a ovlivňování svědků po uzavření spisu už vůbec ne. Šídlo v této souvislosti poznamenává, že Roman Janoušek s pokusem vraždy na krku již téměř rok spokojeně chodí po světě.

Největší lahůdkou však je vysvětlování vyšetřovatelů, že by Rath mohl pokračovat v trestné činnosti. Důvodem prý je, že jako poslanec by mohl mít vliv na různé peněžní toky, což poskytuje příležitost k dalšímu korupčnímu jednání. Podle Šídla je velmi směšná představa, že by si zrovna Rath, který by byl pod drobnohledem a navíc v opozici, dokázal ulít nějaké další miliony. Navíc poznamenává, že „popis zákonodárného procesu z pera ústavních soudců připomíná spíš než Parlament valné shromáždění organizovaného zločinu, což je přece jen poněkud přepjatá představa.“     

Kauza „první velké ryby“, po které se tak dlouho volalo, je mimořádná. To, co se kolem ní děje, je ještě mimořádnější, a pokud by se po tom všem stalo, že by soud Ratha musel osvobodit, vypuklo by nejspíš to pravé rodeo. V případu, který tak štěpí společnost, by půlka národa (ta, která má Ratha za padoucha) přestala definitivně věřit ve spravedlnost, zatímco ta druhá, která v opozičním poslanci vidí politického vězně, by byla ještě více pobouřena.

„Znamenalo by to další potvrzení všeobecného pocitu rozkladu a zmaru, jako že je ho teď málo,“ píše Šídlo. „A k tomu by tu tedy zůstala ještě taková drobnost: Deset měsíců života, které Rathovi už nikdo nikdy nevrátí. Hlavně, že vše probíhá přísně podle zákona,“ uzavírá komentátor.