V půlce února 2012 přišlo do Jeruzaléma hnusné počasí. Od Středozemního moře zasáhl území studený vichr, hotová „bóra“. Zmrzlý déšť bodal do tváří. Izraelské noviny byly plné spekulací o sněhové kalamitě. Jeruzalémský starosta přiznal, že se ocitl pod tlakem svých dospívajících dcer, aby zrušil vyučování. Sněhu bylo nakonec málo. S bídou jsme si před Jafskou branou postavili malého sněhuláčka. Vichr a déšť jej brzy rozpustil.

Žid Daniel nám vyprávěl, jak se jednou i s rodinou rozjel do Prahy. Z televize pochopil, že druhý den bude sněžit. V Izraeli žijete s jinou mentalitou, hrozby berete na jednu stranu vážně, na druhou se jim trochu smějete, protože jinak by snad člověk pro samé obavy ani nemohl žít. Daniel je naučený na ctnost, kterou se vám touto knihou snažíme vtlouct do neochotné české hlavy – na rodinnou připravenost (family preparedness). Koupil základní potraviny, balíček svíček, věděl, že děti se budou nudit, tak obstaral pastelky a dětské omalovánky.

Ráno bílo. Sešel dolů a na recepci se opatrně ptal, zda bude snídaně? Proč by neměla být, reagovala recepční. Vše zázračně fungovalo. Pekaři pekli, tramvaje jezdily. Omalovánky si Daniel přivezl nazpět domů do Jeruzaléma. To je to problematické svaté město, které bylo za dobu své historie zničeno tuším sedmnáctkrát a vždy bylo obnoveno, protože, jak se na Západní zdi píše: „Boží přítomnost toto místo nikdy neopustila“. Jenže to je nejspíš jenom polovina jeho historie, do té druhé části by patřila jakási základní opatrnost. Na obzoru se objeví bouřkový mrak a Daniel nečeká, co z něj vypadne, ale jde, koupí svíčky a něco k jídlu. Cítí odpovědnost, ale není v ní jenom strnulá seriózní vážnost situace, ale sarkastická veselost člověka, který si často připomíná minulost.

Vanda z Gentu se mně ptala, co si myslím o amerických ekonomech, kteří Evropu už odepsali. Odpovídám jí, že evropská síla je v regeneraci, ve schopnosti obnovovat věci mnohokrát zničené. Nemáme sice Jeruzalém, ale třeba klášter v Doksanech ležící na cestě z Německa do Prahy byl rovněž zničen asi desetkrát, ale stojí, je krásný a udržuje v sobě nějaký povznášející náboj, který vyrovnává temnou mlhu terezínskou.

Hovořím s Danielem o pracovních komunách – kibbutzech. Vznikly na počátku 20. století zespodu, zakládali je mladí lidé, kteří se sami nemohli uživit. Nebylo to pro každého, prošlo jimi ne víc jak 5% populace, ale tito lidé se stali jádrem celé izraelské komunity. Původní kibbutzy vlastně fungovaly na principu širší rodiny, která však sdružovala lidi různého původu. Etos rodiny, jaký známe třeba od beduinů, byl nahrazen etosem národa v ohrožení a náročného Boha. Mám-li pracovat pro ostatní, tak vždy musím mít nějakou vyšší myšlenku, jinak není možné překonat osobní egoismus.

Kibbutz či nějaký podobný druh komunity je pro většinu lidí přechodné stádium. Zkušenost komunitního života však lidi mění navždy. Jak Daniel říká:“ Synům jsem do války v Gaze posílal balíčky s potravinami, ale vždy jsem přidal balíček navíc pro Palestince“. Jakmile se situace uklidní, tak lidé chtějí žít opět sami pro sebe a pro své nejbližší a dochází k někdy citově náročné privatizaci původně společného majetku. Důležitá ale není ta nezbytná egoistická fáze, ale schopnost ji na čas odložit.