Advokátce Haně z Arku Marvanové, zmocněnkyni skupiny poškozených, na něž dopadly účinky aboliční části rozhodnutí pana prezidenta o amnestii, se určitě podařilo vnuknout veřejnosti představu, že neúnosnou délku trestního řízení mají na svědomí ničemní obžalovaní, kteří vyvolávají průtahy ve snaze uniknout spravedlnosti. Její agitace, motivovaná hmotnými zájmy klientů i komerčními jí samé, je sice dle mého soudu vůči panu prezidentovi nespravedlivá, má ale i svou dobrou stránku: upozornila veřejnost na skutečnost, že u nás dochází k protahování trestního řízení za hranici únosnosti, uznávanou judikáty nejen Evropského soudu pro lidská práva, ale i našich soudů. Přiměřenost délky trestního řízení je ústavněprávně chráněným nárokem.
Současně prezidentovi nenávistníci vyvolali dojem, že zastavení trestního řízení kvůli jeho neúnosné délce nebo jiné zvýhodnění obžalovaného, postiženého průtahy, je něco neslýchaného, k čemu by bez prezidentova zásahu nikdy nemohlo dojít.
Posléze veřejnosti předložili k uvěření představu katastrofálního rozsahu abolice a jejích dopadů na poškozené, jichž má být podle médií mnoho a mají přijít o miliardy.
Mediální obraz amnestie je jako u všech masových vystoupení hlídacích podvraťáků demokracie zkreslený. Údaj o šesti tisících propuštěných vězňů s tresty do jednoho roku je současně zprávou o skladbě vězeňské populace, která před amnestií čítala přibližně 23 tisíc osob, až na výjimky českých občanů. Jestliže vězňů ročně přibývá jen o několik set, znamená to, že jich průběžně během roku odchází přibližně tolik, kolik propustil jednorázově pan prezident. Mnozí z amnestovaných by se stejně v r. 2013 dostali na svobodu. Nicméně amnestií se přeplněným věznicím jednorázově ulevilo, což mimo jiné přinese citelnou úsporu peněz. Pokud by na amnestii navázala rázná změna trestní politiky státu (neočekávám to), věznice by se sice postupně opět zaplňovaly, ale přítok by nebyl tak silný jako dosud.
Kritici rovněž upozorňují na to, že někteří z amnestovaných se již na svobodě dopustili dalších trestných činů. Nevědí, že trestní politika státu z nás činí národ kriminálníků: nejenže máme v poměru k počtu obyvatelstva více než dvojnásobný počet vězňů převážně s českým státním občanstvím než např. Rakousko a SRN s vysokým podílem cizinců ve vězeňské populaci, ale máme také neuvěřitelně mnoho recidivistů (o podrobnostech viz různé články na internetových stránkách spolku Šalamoun). Není to ani tak pouze tím, že by se u nás zavíralo za činy, za které se jinde nezavírá, ale kvůli nedostatečné péči o propuštěné: odsouzeným se „zašpiněným“ trestním rejstříkem nedá nikdo práci, takže leckdo z nich jde nakonec krást z hladu. Neznalost této části naší nedobré skutečnosti vede i k nepochopení prospěšnosti rozsáhlého omilostnění podmíněně odsouzených, kteří rovněž hledají práci s velkými těžkostmi.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz