Co si dnes, s odstupem času, myslíte o tuzemském příběhu své knihy Bouře? Mám na mysli to, že o ní knihkupci nejevili zájem, celý náklad byl zatopen vodou, zbylo jen pár výtisků a ty se teď rozšiřují jako samizdat okopírováním či po internetu…

Už léta mi mnoho Čechů mailuje a ptají se, kde mohou koupit českou verzi mé novely Bouře. Píší, že knihu není možné sehnat. Vždy jsem jim doporučil knižní obchody na internetu, kde za určitou cenu obvykle seženete použité knihy, ale teď už vím, že mou novelu Bouře ne. Když se také ukázalo nemožným sehnat ji v angličtině v online knižních obchodech, vydal jsem několik stovek dalších kopií vlastním nákladem s doslovem. Během současných prezidentských voleb v Česku jsem byl hodně překvapen, když mě nespočet Čechů kontaktovalo a chtělo knihu, přestože jsem jim ji mohl nabídnout právě jen v angličtině. Věřím, že v Česku vyrůstá nová generace, která chce vědět pravdu o válečných letech 1939 až 1945. Vždyť čeští historici vždy prezentovali Čechy pouze jako oběti. V každé válce nicméně byli i kolaboranti, kteří tvoří rub oficiální historie. Z určitých důvodů chce ale hodně Čechů z politických kruhů stále zakrývat to, co se stalo během druhé světové války v českých zemích. Pro příklad se můžete podívat na popisy mých knih v katalogu Evropské knihovny. U knihy Tíživé mlčení je sice napsáno, že „přeživší z Letů promluvili“, ale jinak nic víc a navíc je o ní referováno jako o americké literatuře. Takže samozřejmě cítím, že v Česku jsou mé knihy na indexu a můj výklad historie o tom, co se stalo Romům v Letech během války, je oficiálními místy přehlížen.

Myslíte si, že v zemi, kde jsou některé knihy na indexu, kolují v samizdatu a část historie se dostala do stínu oficiální informační masáže, existuje opravdová demokracie?

Předchozí odstavec odpovídá i na tuto otázku. Bojím se, že ne. Možná to pomůže čtenářům chápat, proč jsem napsal Bouři. Ve vysvětlení mé sbírky orální historie přeživších koncentrační tábor Lety, tedy v Tíživém mlčení, jsem vysvětlil, jak jsem pořídil záznamy lidí z Letů a jak jsem je vůbec objevil.

V Bouři píšete o rodičích ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, jak najímali vězně z Letů na práci ve svých přírodní pohromou zničených lesích. Je to pravda anebo vaše fantazie?

Mé informace o Schwarzenbercích ze Starého Sedla na Orlíku pocházejí z dokumentů, které jsem našel v městských kronikách dané lokality a z rozhovorů s místními zemědělci a lesníky, kteří pracovali pro Schwarzenbergy před, během a po druhé světové válce. V národním archivu v Praze jsem našel dokumenty o firmě se jménem Schwarzenbergovy závody, která byla zapojená do budování tábora v Letech. V mnoha kronikách se také píše, že později pracovali ve Schwarzenbergských lesích židovští vězni, aby zachránili padlé stromy ze sněhové bouře v prosinci 1939. Tyto informace jsou patrné i z rozhovorů, které jsem pořídil s místními zemědělci. Například jde o stránky 256 až 260 v knize Tíživé mlčení, kde je rozhovor s Václavem Veselým. Schwarzenbergovy lesy nebyly pod nucenou správou Němců do druhého týdne prosince roku 1942. Tehdy byli už všichni Židé pracující jako otročtí dělníci pro Schwarzenbergy deportováni do Terezína a Auschwitzu. Po deportacích Židů byli na záchranné práce v lesích a na práci ve Schwarzenbergově kamenolomu, kde se těžil kámen pro stavbu silnice číslo 19, využíváni Romové z Letů. I za nucené správy Schwarzenbergové profitovali z lesů, protože jim německá administrativa určité peníze platila. Po válce Schwarzenbergové využívali na otrockou práci ve svých lesích v letech 1945 až 1948 sudetské Němce. Všechny informace opět pocházejí z kronik a rozhovorů.

Když se na to Karla Schwarzenberga ptali před druhým kolem přímých prezidentských voleb, odvětil, že to prozkoumalo několik historiků a zjistili, že jde o pustou pomluvu. Co vy na to?

Čeští historici odmítají pátrat po tom, co se opravdu dělo, protože chtějí prezentovat Čechy jako oběti nacistů. Na přelomu let 1997 a 1998 se česká vláda zajímala v Národním archivu v Praze o to, jestli Schwarzenbergové byli zapleteni do problematiky Letů. Badatel – žena, jejíž jméno jsem už zapomněl – řekl, že našel mnoho informací v národním archivu a byl v rozpacích, jestli to má vše ukázat. Později bylo mnoho dokumentů, které ležely dřív v národním archivu, k nenalezení, protože je měla neustále zapůjčeny prezidentská kancelář. Věřím, že to bylo v době, kdy byl Karel Schwarzenberg Havlovým kancléřem. Ctibor Nečas, první český historik, jenž zveřejnil během komunistické éry záznamy z Letů v archivu v Třeboni, zanechal dojem, že Lety byly německým koncentrákem vedeným Němci. Nikdy neventiloval, že strážníci byli včetně velitelů Češi. Do dnešních dnů to po něm čeští historici opakují. Opět vás odkážu, abyste se podíval na orální historii sepsanou v Tíživém mlčení, která nepochází od vězňů koncentráku, ale od samotných Čechů. Je to ke konci knihy. V roce 1995, když jsem odhalil tragédii v Letech v americkém tisku, jsem byl pozván českým velvyslanectvím do Washingtonu DC. Ambasáda chtěla rozšířit příběh a nabídla, že mi s bádáním v archivních záznamech pomůže komise českých historiků. Souhlasil jsem, ale když jsem o několik měsíců později dorazil do Prahy, nabídka byla stažena, protože jsem si stál za tím, abychom začali nejdřív zpovídat bývalé vězně a jejich strážce, jejichž jména jsem našel v archivu v Třeboni. Prohlásil jsem totiž, že dokumenty mohou počkat, ale některé velmi staré oběti vězněné v Letech už ne. Tehdy jsem se setkal s Josefem Havlasem na ministerstvu zahraničních věcí. Pokoušel se mě od mých pátrání odradit, vždy přitom jmenoval Schwarzenberga. Později se stal Havlas šéfem týmu, který zavedl na několik týdnů v archivu v Třeboni šikanu. Každému, kdo by mi dal ještě nahlédnout do materiálů a záznamů, tam vyhrožovali ztrátou zaměstnání a pensionováním. Jeho tým pak vybíral záznamy, které by se daly poslat do Muzea holocaustu ve Washingtonu DC. Za své úsilí byl Havlas odměněn funkcí velvyslance v Japonsku. Dnes je styčným důstojníkem pro CIA jako český velvyslanec v
Íránu, ale to už je jiný příběh.

Setkal jste se někdy s ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem a hovořili jste o těchto věcech?

Když se prezident Václav Havel rozhodl uctít památku obětí v Letech v květnu roku 1995, nepozvali mě. Navíc mi bylo řečeno, že se toho nemohu zúčastnit. Pak jsme o tom vyjednávali a nakonec souhlasili, že když stopnu kritiku Havla v tisku, budu pozván. Tato vyjednávání byla vedena s Václavem Trojanem, aktivistou v oblasti lidských práv, jehož prezident velmi dobře znal. Při uctění památky jsem stál v řadě s představiteli, kteří tam přijeli s Havlem. Vedle mě postával Karel Schwarzenberg a říkal mi, jak jezdil do koncentráku v Letech s tátou během a po druhé světové válce na koních či v džípu. Havel obešel celou řadu, každému potřásl rukou, ale když došel ke mně, zaváhal. Když mě Schwarzenberg představil jako pana Polanského, Havel mi odmítl podat ruku a pokračoval v pozdravech s dalšími. Dva roky po tom slyšel Schwarzenberg, že jsem napsal knihu o jeho otci a přes mého nakladatele Fedora Gála mě vyzval k setkání, abychom to mohli prodiskutovat. Jednoho večera jsme se setkali v pražské kavárně. Schwarzenberg přišel s jednou mladou dívkou, s níž jsem se později velmi spřátelil. Při našem setkání byl Schwarzenberg překvapen všemi těmi detaily, které jsem o jeho rodině věděl, například když jsem mu řekl, že jeho matka byla lepší střelec než otec. Samozřejmě, že mnoho informací pocházelo od lesníků, kteří pracovali pro Schwarzenbergy před, během a po válce. Měl velké obavy z toho, co řeknu o jeho otci. Později mi senátor Petr Pithart sdělil, že Schwarzenberg miloval svého otce natolik, že udělá vše, aby ochránil jeho pověst. Pithart je jedním z mála Čechů, jenž se seriózně zaobíral mými pátráními a dobře věděl, co se děje za oponou. Se Schwarzenbergem jsem se měl setkat potřetí, když jsem byl na koncertě s jeho mladou přítelkyní, kterou na mě nasadil, aby vyzvěděla vše, co vím, ale právě ona mi nakonec prozradila, co Havla a Schwarzenberga zajímalo na mém pátrání po osudech jejich rodin nejvíc. Tehdy nicméně Schwarzenberg už zjistil, že mi jeho přítelkyně sdělila více informací, než se sama o mně dozvěděla. Přerušil naše setkání a odešel s touto „naší“ přítelkyní.

Některé dokumenty, které jste nalezl v archivech, byly později v neustálé zápůjčce prezidentské kanceláře. Co to bylo přesně za dokumenty?

Jak jsem již řekl, hodně dokumentů, které jsem o Schwarzenbercích získal, pocházelo z různých městských kronik z okolí Orlíku, Letů, Mirotic a Cerhonic. Také jde o nějaké záznamy z archivu v Třeboni. Jednou z nejzajímavějších pro mě byl záznam z pozemkové knihy, který ukázal, že Schwarzenbergům stále patří rybník před táborem v Letech, kde bylo strážci utopeno mnoho dětí tehdejších vězňů. V roce 1999 jeden z českých ministrů vzhledem ke snahám kolem Letů slíbil, že rybník vysuší, aby se odhalily všechny připomínky zlořádů v Letech, které by tam mohly ještě zbýt. To se samozřejmě nikdy nestalo. Všechny záznamy o Schwarzenbergových závodech, které se týkají tábora v Letech, jsou v Národním archivu v Praze.

Bývalý nakladatel Fedor Gál, jenž vydal i vaše knihy, mi sdělil, že jste chtěl skandalizovat rodiny Karla Schwarzenberga a Václava Havla, protože šlo o skvělou reklamu vašich knih. Co vy na to?

Nejsem překvapen tím, co dnes říká Gál. Nicméně to není stejné s tím, co řekl reportérce Tereze Spencerové, jejíž článek byl později opět vydán na Facebooku. V článku je přesně toto. Paul Polansky sbíral materiály ke knize pět let a pomáhala mu v tom mimo jiné i Romka, jejíž matka protrpěla pobyt v Letech na vlastní kůži. „Polansky mi přinesl kila xeroxových kopií dobových dokumentů,“ konstatuje Fedor Gál. „Přesto mi údaje o Havlových a Schwarzenbergovi, které zveřejnil ve svém textu, připadaly tak neuvěřitelné, že jsem pro jistotu vyslal svého právníka, aby je ještě jednou ověřil, pro klid svědomí. Výpisy z katastrů a místní kroniky nabízejí hodně prostoru pro spekulace. Třeba když právník našel v archivu v knize katastrů mezi dobovými stránkami psanými rukou vlepený čerstvý strojopis, který dokládal Havlovo vlastnictví Barrandova. Neměl jsem ale kapacitu, ani motivaci hrabat se v tom vážněji.“  V současnosti se o Gálovi zmiňují záznamy židovských akcionářů v Barrandovských filmových studiích, které strýc prezidenta Havla vlastnil společně s mnoha jinými židovskými akcionáři. Jde o reálná jména. Použil jsem některé tyto postavy, které Havlův strýc udal gestapu za jejich akcie, ale i osoby Židů, kteří pracovali na Schwarzenbergově panství. V roce 1999, před tím než jsem z Prahy odjel do Kosova, mi Fedor Gál osobně sdělil, že už nemohl vydat žádnou mou knihu. Česká vláda ho vydírala, že když publikuje některou z mých knih, bude mít problémy v byznyse a může se stát, že jej vyhostí z Česka, protože byl Slovák. A dnes Gál říká, že moje novela Bouře není už k dostání, protože se do skladu dostala voda, která zničila celý náklad knih. Nicméně když bylo vidět, že to někoho zajímá, proč knihu nevydal podruhé? V roce 2010 jsem poslal mail Robertu Gálovi, synovi Fedora, že jsem napsal pokračování Bouře, které se zabývá českou historií v letch1945 až 1977 a mám vypracovaný koncept třetího pokračování, který se bude zabývat lety 1978 až 1989. Ptal jsem se, jestli by je vydali. Nikdy jsem nedostal odpověď. Samozřejmě, že knihy sledují další příběhy osob a jejich potomků v knize Bouře.

Karel Schwarzenberg neuspěl v přímé volbě prezidenta Česka. Co to podle vás, vzhledem k vašim zkušenostem s ním, znamená pro tuzemskou demokracii?

Nemohu ho obviňovat z toho, že jeho otec používal na otrocké práce v letech 1940 až 1941 Židy a před nucenou správou roku 1942 Romy anebo české Němce v letech 1945 až 1948. Nicméně ho viním z toho, že se nikdy jménem rodiny Schwarzenbergů neomluvil Židům, Romům a českým Němcům, které jeho otec takto zneužíval. Také nechápu, proč se investigativní novináři nepodívají na minulost Karla Schwarzenberga. Jestliže jsou fámy od různých rozvědčíků alespoň trochu pravdivé, a tyto fámy kolují od dob hluboké totality dodnes, Schwarzenberg měl velmi blízký vztah s CIA. Z jeho hradu v Rakousku šířil prozápadní propagandu během studené války. Zakrýval to bojem za lidská práva. Nicméně prý šlo jen o krytí jeho aktivit v roli agenta, kdy kontaktoval a finančně podporoval disidenty v bývalém komunistickém bloku během studené války. Byl tedy agentem CIA, nebo jen pomocníkem? Když jsem v letech 1991 až 1999 žil v Praze, byl jsem kontaktován agentem CIA, jenž používal organizaci Člověk v tísni jako své krytí. Byl jsem dotázán, jestli bych nemohl kubánským disidentům vzít nějaké finance, protože jsem měl španělský pas a mluvím španělsky plynně. Nejdřív jsem to přijal, ale pak jsem si uvědomil, že by to mohl být úskok, jak se mě zbavit v době, kdy jsem byl hlasitým trnem v Havlově a Schwarzenbergově svědomí. Poté, co jsem odmítl, mi bylo přes Člověka v tísni nabídnuto, abych pracoval pro Organizaci spojených národů (OSN) v Kosovu, kde bych upozorňoval na problémy romských uprchlíků. Práci jsem přijal a na Balkáně jsem mimo Schwarzenbergův dosah. Je to proti zákonům USA veřejně pojmenovat nějakou z operací CIA, takže mohu jen hovořit o zvěstech, které jsou velmi dobře známé. Nicméně v mém pokračování novely Bouře odhaluji členství v CIA mnou popsané osoby prince Weissenberga a pokračuji s příběhem i v třetím díle. Během let 1989 až 1999, kdy jsem měl vztah se Schwarzenbergovou mladou přítelkyní, mi právě ona řekla o víkendových letech se Schwarzenbergem do Izraele v soukromém letadle. Tehdy tam prý potkával dost podivné lidi. Ostatně dívka také tvrdila, že je jediná, která může vstoupit do Havlovy kanceláře bez zaklepání.

Co jste následně všechno dělal na Balkáně?

Dnes jsem již čtrnáct let na Balkáně, kde také dávám dohromady mluvenou historii romských obětí druhé světové války. Zveřejnil jsem o tom tři soubory. Jejich tradice a zvyky mě zavedly zpět do oblastí původu v Indii. Také jsem se snažil upozornit na problémy Romů v Kosovu, kteří byli OSN ubytováni třináct let na území, které bylo toxicky zamořeno, přičemž mnoho dětí mělo těžké mozkové disfunkce anebo zemřelo na různé otravy. S právníky v Kosovu, USA a Velké Británii se pro ně snažím domáhat u OSN finanční kompenzace, ale případ stále pokračuje. Nicméně po deseti letech jsem prosadil v Evropské unii a u Agentury Spojených států amerických pro mezinárodní rozvoj, že nakonec pro tyto Romy byly v jiné lokalitě postaveny domy za osm milionů eur. Také nyní třetím rokem pracuji v Itálii v Římě v romských táborech a přednáším na tamních vysokých školách a univerzitách o toleranci k Romům a emigrantům. Italové vypadají být mnohem přístupnější ve vztahu k mým knihám. V minulých třech letech totiž byly čtyři mé knihy vydány v italštině. Ještě ne Bouře, ale ta se nyní do italštiny i srbštiny překládá. Mou hlavní současnou snahou bude najít českého nakladatele pro druhé pokračování Bouře. V ní je mimo jiné popisována tragédie Čechů, kteří byli posláni za komunistického režimu do dolů v Jáchymově, kde jich mnoho zemřelo. Mé informace pochází od přeživších, s nimiž jsem dělal rozhovory, když jsem žil v Praze. Ostatně strážníci v Letech se později stali strážníky i v Jáchymově a já jsem rozvinul příběh z Bouře romské rodiny Lopatových a šlechtické rodiny Weissenbergových ve Vídni. Letos se chystám do Prahy na knižní veletrh a snad seženu nakladatele, jenž se nebude bát vydat mé knihy.