Jenomže fatální otázka stojí takto: Je vůbec téma svobody slova do té míry horoucí, aby strhlo lavinu veřejné kritiky a úsilí, obrazně řečeno, navrátit vládu naši do rukou našich? Kde se nesmí svobodně vyslovit názor, aniž by následovala sankce, totiž přestává být svoboda takříkajíc an sich. Není žádná „částečná“ svoboda, jako není „částečné těhotenství“. Svobodu buď máte celou, bez výjimek, nebo žádnou. Ostatně s tím naše země učinily v nedávné minulosti zkušeností až až.

Oč tedy jde? Může jedna, byť velevýznamná akce typu onoho dopisu rozhoupat události vedoucí kupředu, nebo nastane ještě větší represe, jejíž projevy už několik let postupně zaznamenáváme? Kolik odborníků nesmí na obrazovky a k mikrofonům? Za co byl odvolán děkan Ševčík? Za nedostatečnou způsobilost k výkonu funkce jistě ne. Tedy za politické názory. Jsme rovnýma nohama v době poprověrkové, po roce 1969. Teď ještě začít vyplňovat dotazníky o našem vztahu k liberálně demokratickému zřízení a prohlášení o tom, že neumíme rusky a nikdy do té „říše zla“ nehodláme zavítat, byť jen třeba na dovolenou k moři či na hory. To všechno může přijít. Vědí o tom občané, nebo ukolébáni opulentní nabídkou shopping center jim to už je docela jedno?

Žantovský hovořil také o Westminsterské deklaraci, jež se svobody slova rovněž týká. „Před nějakými třemi týdny byla vydána tato deklarace jako určité memento, jako varování před tím, že se svět kolem nás mění a mění se směrem k nesvobodě. Máme čím dál méně možností říkat svobodně, co si myslíme. Jsme neustále klauzurováni nějakou vládnoucí nebo jinou ideologií. A vlastně ti, kdo jsou nepohodlní, jsou ‚vyslovováni‘ do toho ofsajdu. Velmi silně to připomíná, to už dodávám já za nás, nám velmi dobře známá 50. léta,“ podotýká k deklaraci Žantovský, že obobné iniciativy se u nás chopilo Sdružení na ochranu svobody projevu. A právě z této iniciativy zamířil dopis premiérovi Fialovi.