„U nás na Západě je symbol islámu hidžáb nebo nikáb,“ uvedl na začátek svého vystoupení Daniel Křížek. Přístup k zahalování se podle něj lišil v dějinách a liší se i v současnosti. „Jsou sekularizovaní muslimové, kteří nijak zvláště netouží po tom, aby politická a náboženská dimenze byly propojeny. Jsou muslimové vroucí, laxní, horliví, levicově orientovaní, jsou muslimové pouze nominální – chodí na párty, baví se. To, že někdo přirovnává ramadán k našim Vánocům, není úplně tak scestné,“ překvapil hned na úvod přítomné první host „islámského odpoledne“.

Šaría a islámští levičáci

„Pojem šaría bývá v našem prostředí dezinterpretován a bývá zjednodušeně někdy ztotožňován s nějakými fyzickými tresty či dovolováním mnohoženství. Zákon šaría si nemůžeme představovat jako konkrétní normy vytržené z kontextu, je to obecně Boží řád, kterým Bůh vyzývá lidi, aby tento zákon naplňovali. Není jedna cesta, jak ji vykládat a uchopit,“ vysvětloval Křížek a pak se pustil do vysvětlení mnohoženství: „V současném islámském světě máte země, například Tunisko, Turecko, kde je polygamie zakázaná, a to ne proto, že by se otevřeně zřekli Božího zjevení. Interpretují to jiným způsobem. Praví se, že muslim může mít čtyři manželky za předpokladu, že se ke všem bude chovat stejným způsobem a spravedlivě. Řada muslimů to interpretuje jako zákaz polygamie, protože není v mužských silách, aby toto bylo naplněno.“

Poté se slova ujal arabista a překladatel Petr Pelikán, bratr ministra spravedlnosti Roberta Pelikána. „Islám je pro české země věc nová. Historicky nepřicházely s islámem do styku. Západní Evropa pak byla zaplavena řádově miliony migrantů zvláště po druhé světové válce, kdy se rozpadla koloniální impéria. Za reálného socialismu jsme byli uzavřenou zemí. Nemnozí muslimové, kteří sem v té době přicházeli a mnozí z nich, kteří se zde usadili, byli obvykle levicově orientovaní a sekulární.“ Někteří z nich sem podle současného bratra ministra spravedlnosti přišli na vládní a stranická stipendia v sedmdesátých a osmdesátých letech. „Naše společnost ani legislativa nejsou připraveny na to, že by se tu začali usazovat lidé, kteří mají náboženství odlišné od křesťanství a zvyky odlišné od evropských zemí. Dnes je expertem Lukáš Lhoťan. Je to kluk, který se na přelomu devadesátých let velmi halasně přidal k islámu, začlenil se do brněnské muslimské společnosti a pak, když se nějak nenaplnily jeho ambice, tak z ní stejně halasně odešel. Teď se profiluje naopak jako antiislamista. Nutno říci, že většina informací, které podává, je správná, podává je ovšem selektivně, takže jde jen o omezenou část tak, aby islám z toho vyzněl co nejhůře. Musím říci, že to, co uvádí, jsou většinou věci, které se nedají dost dobře upřít,“ pochválil Lukáše Lhoťana Pelikán.

Jak sehnat peníze aneb modlitebny v Praze

Hodně muslimských spolků se podle druhého řečníka, tedy Petra Pelikána, zakládá proto, aby mohly získat sponzory. „Až donedávna – teď už jsou některé komunity soběstačné, ale zpočátku se orientovaly na sponzory ze zahraničí. Když přijel do Varů nějaký zámožný Saúd, tak první, na co se ptal, bylo, jestli ten spolek, který jej žádal o peníze, je uznán státem. Pro ty lidi bylo tedy nejjednodušší založit občanské sdružení, aby mohli bez uzardění tomu potencionálnímu sponzorovi tvrdit, že jsou uznáváni státem.“

„Neexistuje tady něco, čemu se říká v žurnalistice muslimská komunita,“ vypeskoval média Pelikán. „Ve skutečnosti jsou skupinky velice roztříštěné, mnohdy v konkurenčním stavu. Je to proto, že jsou národnostně různé a začínáme kopírovat model, který je v západní Evropě, kde nenajdete islámskou mešitu. Je tam turecká mešita, alžírská, egyptská mešita, které jsou na pomezí náboženského spolku a jakéhosi klubu. V Praze v současné době funguje známá nadace islámského centra, která sídlí na Černém mostě, a kromě toho má pronajatý prostor v pasáži mezi Václavským náměstím a ulicí Politických vězňů. Pak je tam turecká modlitebna, která již funguje také řadu let. Sponzorovala je firma ASKO nábytek, která byla turecká, a nyní žijí z různých jiných zdrojů. Kromě toho je řada dalších spolků, které vznikají a zanikají a jsou vzájemně rozhádané. Moje zkušenost je taková, že islámská komunita se spojuje pouze v okamžiku, kdy čelí nějakému tlaku zvenčí. Kdy začnou islamofobní kampaně a tehdy se občas podaří těmto aktivistům dát dohromady nějakou akci.“

Jak se „rodí“ muslim

Podle Pelikána je problém, koho lze definovat jako muslima. „Podle islámského práva se muslim definuje dvěma způsoby. Buďto je to člověk, který pronese vyznání víry, že není boha kromě jediného boha Alláha a že Mohamed je jeho prorokem. A tím se stává muslimem. Druhá, daleko běžnější varianta je, že se narodí muslimem. To je ten, kdo má muslimského otce. To znamená, že spousta lidí netuší, že jsou muslimové. Znám spoustu lidí, kteří začínají hledat. Jejich tatínek tu třeba studoval, barvou pleti nebo třeba jménem nesou s sebou tuto stopu a najednou začnou hledat své kořeny.“

Jan Potměšil z Ministerstva vnitra ČR, který seděl v auditoriu, upřesnil: „Praktikujících muslimů je asi 3000. 10 000 až 22 000 muslimů z nějakých zemí.“

„Situace, jak je teď, půjde zhodnotit komplexněji, objektivněji za 10, 20, 30 let. Teď je to jako ‚divoká privatizace‘. To, čeho se mnoho lidí obává, je problematika soužití české většinové společnosti s muslimy. Nikdy nebyl problém soužití s muslimskými návštěvníky. Ten přijede, utratí zde vydělané petrodolary v Teplicích nebo Karlových Varech, maximálně tady zanechá nějakého potomka, ke kterému se nebude hlásit, a pak odjede zase zpátky. S tím nikdy nebyl problém a ani teď není, pokud se uměle nevyvolává. Problémy jsou s těmi, kteří se tady trvale usadí,“ pokračoval dále Petr Pelikán.

Sváteční neděle a kafilerka pro příbuzné

„Jsou deklarované hodnoty, kterými jsou tolerance, pestrost, to, čemu se už raději neříká multikulturalismus, a jsou vžité hodnoty, které velmi často takové nejsou,“ vysvětloval dále Pelikán. Česká společnost podle něj není stavěna na to, aby tu žili lidé, kteří se chovají jinak, mají jiné hodnotové žebříčky. „Naše regulativy se již nejméně 200 let zakládají na principu společenské smlouvy. Nejenom co se týče zákonnosti, legislativy, ale i morálky a svědomí. Na čem se společnost dohodne, to je správné a platí. Často si neuvědomujeme, nakolik se náboženství promítá do života. Neděle bude naším volným dnem a nenecháme si na to sáhnout, ať jsme jakéhokoliv vyznání. I když připustíme sňatky mezi homosexuály, kterým říkáme registrované partnerství, tak za monogamii prostě nejdeme. Přestože většina české společnosti je ryze materialistická a neoperuje s nějakými pojmy, jako je duše a záhrobí, nikoho z nás nenapadne, že když nám umře dědeček, hodíme jej do kafilerie nebo jej zkompostujeme. Nikdy to nebude jenom mrtvá hmota. Což se příčí našemu svědomí, morálce a celospolečenskému duchu a příčí se to i legislativě, promítne se to i do zákona o pohřebnictví,“ poněkud šokoval přítomné arabista Pelikán.

Kniha bez obsahu a odebírání dětí

„Korán je kniha, ve které téměř nic nenajdete. Tam nenajdete jednoznačné příkazy nebo zákazy. Je jich tam velmi málo. Hodnotové systémy, které určují jejich chování, jsou mnohem konzervativnější, než určuje naše společenská smlouva,“ zhodnotil svatou knihu islámu Petr Pelikán. 

Jakmile vzniknou komunity, které mohou žít samy mezi sebou, vždy podle něho budou problémy s tím, že uvnitř se budou chovat na základě regulativ a jenom navenek se budou přizpůsobovat do té míry, dokud budou muset. Je naivní se domnívat, že toto odstraní vzdělání. „Základní lidské hodnoty, podle kterých se člověk chová po zbytek života, se vytváří v nějakých čtyřech letech. To jste už naprosto hodnotově hotoví. Pokud si představujeme, že vystuduje vysokou školu a přijme naše hodnoty, je nesmysl. To je, jako když pojedu studovat islám do arabské země. Naučím se dobře jazyk, jak a částečně, někdy i proč funguje tamní společnost, ale hodnoty nepřijmu. Z našeho legislativního a morálního pohledu je nemyslitelné odebírat migrantům děti a dávat je do kojeneckého ústavu na vychování. To je pitomost,“ překvapil přítomné již po několikáté Pelikán.

Více žen jako u doktora Ratha

Pelikán se v další, diskusní části, zeptal zástupce ministerstva vnitra Potměšila: „Přijde člověk, který má více žen. Jedna dostane pas – a další?“

„Pokud vím, tak muslim, který sem přijede, tak si z těch dvou či více manželek musí vybrat jednu, která bude jeho manželkou oficiálně. A k této manželce pak může požadovat vízum za účelem spojení rodiny. Ty zbylé mohou být jako tety, přítelkyně či pomocnice domácnosti,“ odpověděl zástupce vnitra za šumu v sále. „Bude to fakticky jak pan doktor Rath, který má dvě manželky, pro každou má jeden dům a jen jedna je oficiální. Takže jednu ten muslim bude mít v pasu, ale v podstatě bude žít se všemi.“

Člověk ve středních letech dodal: „A co když manželka bude mladší patnácti let?“ „To se řešilo v Dánsku a Německu,“ zareagoval ještě Potměšil. „U nás se na jedné straně uznávají fakta, která jsou podle mezinárodního práva, ale zároveň platí právní řád a sňatek se čtrnáctiletou manželkou by asi nebyl uznán. Podobně jako i soužití s osobou mladší patnácti let by bylo nelegální nebo by zavdávalo k podezření na spáchání trestného činu. My to zatím tak často neřešíme. V Německu se to řeší tak, že ty čtrnáctileté odtrhávají od svých manželů, aby chodily do školy a nemusely doma vařit. Pak zase ty manželky byly smutné, že nebyly s manželem, takže to není jednoduché.“ Pelikán si sám položil řečnickou otázku: „Co je tak špatného na polygamii? O co je polygamie horší než registrované partnerství?“ Další muž z auditoria k tomu prohlásil: „Je tam přebytek mladých mužů, kteří nemají manželky. Ty si mohou pořídit, jen když je zabezpečí. Spousta těch lidí je nezabezpečí.“ Pelikán oponoval: „To moc nehrozí, protože i v zemích, kde je polygamie povolena, je mnohoženství ekonomicky náročné, a tedy ti lidé jsou ekonomicky zabezpečení. Není to tak, jak líčili romantičtí autoři, kteří situovali své vybájené příběhy do nereálné minulosti nebo do podobně vysněného Orientu. Spousta těchto představ u nás panuje proto, že nějaký redaktor tehdejšího týdeníku, aby si vydělal na svůj chléb vezdejší a který nemohl ani myslet na dceru své bytné, tak se rozepisoval o kyprých kráskách, rozložených na hedvábných divanech a pokorně očekávající svého sultána. Takto to ale není.“