To samé je ale třeba v případě pracích prášků, aviváže, tělových a vlasových šamponů. A ten výběr! „Ať se všichni jdou bodnout, už mě to u nás nebaví,“ konstatuje nakupující žena středních let. „Tady jsou takové druhy, co u nás nenajdete. Ale kam jsme se to až dostali, když i ty obyčejné papírové kapesníčky jsou levnější než u nás! Je jich víc, a přitom stojí pod euro. U nás už cena mnohde atakuje padesátikorunu. Za 80 dvojvrstvých obyčejných papírků na frňák, a přitom tady je jich 120 třívrstvých, a ještě za polovic. Hrozné!“

Jednotný trh (asi) neexistuje

Jak na to reaguje odborník? Slovo jsme dali Vladimíru Pikorovi z Pikora Investu: „Ceny jsou různé pro různé území, střední Evropu, západní Evropu či Skandinávii. Je to proto, aby se maximalizoval zisk. Vždy se výrobce dívá, jaké jsou podmínky na jednotlivém trhu. Tam by teoreticky měl zohledňovat, jaký je trh a co si tam mohou lidé dovolit kupovat. Jenomže se ukazuje, že jsou jiné a silnější parametry než jenom konkurence na trhu. Jestliže je jako u nás maloobchod rozdělen na několik málo firem, takže se rozhodně nedá mluvit o nějaké velké konkurenci, tak velké firmy nastavují ceny a distributor ví, že Česká republika ‚skousne‘ mnohem vyšší ceny než jiná republika, ačkoliv je tam mnohem vyšší kupní síla.“

Problémem jsou tedy distributoři. „Že jsou menší rozdíly v různých zemích, je normální. Něco pak hraje také měnový kurz, ale to jsou marginálie, které by udělaly rozdíl pěti deseti procent. Jenomže ceny některého zboží jsou v Německu nebo Rakousku několikanásobné,“ konstatuje Pikora a pokračuje: „Takže tam nemluvíme o několika procentech. Když je to ale dražší třeba o 120 procent, tak to je něco jiného a mohou za to distributoři, kteří se snaží ždímat ten jednotlivý daný trh. Ukazuje se, že problémem je maloobchod, malá konkurence a také co na to říká antimonopolní úřad, který funguje v různých zemích různě, ale v České republice prostě nepracuje, jak by měl. Nevidíme, že by tu byly řešeny nějaké velké případy, nevidíme, co by vlastně v tomto směru dokázal, takže se nikdo nebojí tady nastavit takové ceny totožného zboží, které je třeba v Německu. Takže tady máme i několikanásobně dražší zboží. Někdy se dokonce stane, a není to nic výjimečného, že v Čechách je i horší kvalita daného produktu. Výrobci vycházejí z toho, že tvrdí před unií, že mají trochu jiný obal a stačí i třeba jen trošičku jiný font, kterým je proveden text třeba se složením, výrobcem či spotřebou, takže když na ně naběhne úřad, který výrobci vytýká jinou kvalitu, tak oni tvrdí, že třeba to mají napsáno modře nebo zeleně, a tím pádem je to jiný výrobek. Že jsou to dvě odlišné věci. Že se to jmenuje stejně, to je shoda náhod. Takže máme stejnou značku, na první pohled stejné zboží, dražší, a ještě s horší kvalitou,“ uvádí analytik Pikora.

Pobláznění z devadesátek

Pak je tu podle odborníků také určitá historická vlastnost z devadesátých let, „... kdy se sem začalo hrnout německé zboží a my jsme měli pocit, že je mnohem lepší než to naše, takže jsme automaticky očekávali vyšší cenu, a to zůstává u mnoha věcí vlastně dodnes. Máme pocit, že ty některé značky jsou prestižní, a tedy logicky dražší. Ale když přijedete do zahraničí, tak zjistíte, že žádná prestižní není, že je úplně obyčejná. Když se tehdy otevíraly hranice, tak jsme byli nadšeni, že si můžeme koupit nějaké lepší zboží, které bylo sice stejné jako to československé, ale mělo jiný, hezčí obal. Je pravda, že třeba prací prášky byly výrazně lepší. Jenže to se změnilo. Kvalita daného pracího prášku je teď ale v zahraničí vyšší než kvalita totožného prášku, který se prodává za stejné peníze u nás, a máte pocit, že máte prostě lepší věc,“ uvádí Vladimír Pikora.

Ach, ty jazyky!

Co s tím dělat? „Tady je klíčová odvaha politiků. Podívejte se na naše potraviny, které řeší Ministerstvo zemědělství, a ostatní pak Ministerstvo průmyslu a obchodu. Kdybychom měli silné ministry těchto resortů, tak přijedou na Západ a řeknou majitelům, distributorům a dalším dotčeným institucím – toto přece není možné, proč jsou takové rozdíly nebo bylo to snad na objednávku velkým firmám? Když říkáte, že je tam miniaturní změna v označení, tak to je jiný výrobek, tak o tomhle víme, že je to vaše klička. Právě proto, aby mohl být Východ okrádaný. Jenže když tam přijede český ministr, tak je to jinak. Tady ještě před odletem říká, jak s nimi zatočí, a v Bruselu mlčí. A když tam pípne, tak zjistí, že je to těžší boj, než si myslel, protože proti němu stojí ohromná, na české poměry olbřímí frakce, která má lobbisty, kteří pomáhali vytvořit legislativu, jež je pro nás nevýhodná. Takže to jsou lidé, kteří jsou zaháčkovaní v evropských institucích. A český ministr obvykle neumí ani pořádně anglicky. A pak je ještě jeden průšvih pro nás, že pokud se jedná o velkou německou firmu, která zaměstnává spoustu lidí, odvádí tam ohromné daně, tak se za ně proti tomu maličkému českému ministrovi postaví. Tak pak zkuste něco dohodnout, když proti vám jsou lobbisté, právníci, a ještě k tomu německý stát. Takže musí přijít opravdu silný ministr, který si to musí vydupat. A to není snadné. To není o tom, že se napíše jeden dopis, zorganizuje se jedna schůzka, a hned máte pocit, že už se něco děje. Tak to ale není. Chtělo by to i spojení dalších zemí kolem nás, abychom se vyjadřovali alespoň jako visegrádská čtyřka a měli na ty výrobce alespoň nějakou páku,“ konstatuje Pikora. Jenže V4 je i díky našemu pohledu na toto uskupení poněkud v útlumu.

„Druhá věc je, že antimonopolní úřad musí mít větší pravomoci, než má dnes, a mnohem více sil. Musí být více nezávislý na vládě a musí tam být někdo, kdo bude mít odvahu dělat i politicky nepříjemná rozhodnutí a kroky a zasáhnout i proti velkým firmám bohatých lidí. Když se bude moci opřít o dobrou legislativu, tak to půjde. Jenže já v tuto chvíli nevidím české politiky, kteří by to vlastně chtěli. Protože to se tady vytvoří něco, co bude šlapat na kuří oka. A to bude vadit mnoha extrémně vlivným lidem. Kdo by se do toho hnal, že? Takže necháme Čecháčky, ať jsou za blbce, platí velkou cenu za horší kvalitu, a je to,“ uvádí Pikora.

Sliby chyby, ale s nimi nezarmoutíte…

„Tohle všechno nám politici tvrdí už od roku 2011, kdy to přišlo více na přetřes a začalo se o tom více mluvit v médiích. Vždy se to mělo tak, že ministr zemědělství to odjel řešit do Bruselu, kde nic nevyřešil. Od začátku měl Brusel vymyšlenou kličku, jak to všechno obejít. Dokonce se pak tvrdilo, že dvojí kvalita potravin neexistuje. Teď jsme to zase třeba viděli u Cornetta. Takže není velký politický zájem s tím něco opravdu dělat.“

A tak poměrně mnohdy srdceryvné scény budou pokračovat. Němci se na nás budou i nadále dívat poněkud nechápavě. „Jsme jim prostě za šaška, ale plníme jim soukromé a státní kasy,“ konstatuje muž v jednom ze supermarketů okresního městečka Cham, něco před dvacet kilometrů od českých hranic. Drogistické zboží bylo vždy předmětem nákupů, zvláště velká balení. Že se to ale rozšíří i na mýdla, toaletní papír, kuchyňské nebo kapesní ubrousky, šampony nevyjímaje, to jsme si vyslechli od řady českých návštěvníků, kteří odjížděli se zaplněnými nákupními košíky. Co ale ti, kteří nemají auto nebo jsou od hranic více vzdáleni? Byly tu prý jakési snahy jednoho polského řetezce, který měl zájem vstoupit do České republiky. Nakonec to vzdal – údajně i po tlaku některých západních výrobců. Ti mají, jak známo, plno výrobních poboček právě u našich severních sousedů.