Česko se zmítá v energetické krizi, například elektřinu máme momentálně nejdražší v celé Evropě. Jak na to nahlížíte?

Především musím říci, že jsme teprve na začátku energetické krize, protože topná sezóna právě začíná. Řada lidí má ještě stále našetřené nějaké peníze, aby překonala vysoké ceny plynu a elektřiny. Ale jak to bude za tři měsíce? Nebo za půl roku, kdy budou lidem peníze docházet? To ta krize teprve vypukne v plném rozsahu. Začne být víc úzkosti, víc strachu, více obav. Stávající krize bude podle mě trvat zhruba 10 let. Jenom přebudovat infrastrukturu pro získávání energií z jiných zdrojů může totiž trvat třeba pět let.

Udělala vláda Petra Fialy skutečně maximum pro to, aby lidé s nižšími příjmy dokázali přežít, aby se z nich nestali bezdomovci?

Na to není jednoduché jednoznačně odpovědět, protože dost v očích lidí neudělala asi žádná evropská vláda, natož tedy tato. Já osobně čekám, že tato vláda padne velice brzy, protože se utápí eufemisticky řečeno v nepravdách a zároveň objektivně zdědila hříchy těch minulých vlád. Ale předpokládám, že místo ní přijde nějaká další vláda, která nebude o moc lepší než tato současná. Každopádně ta nová vláda bude muset učinit nějaké populistické kroky, to znamená lidem doopravdy něčím reálně pomoci, pokud hovoříme o ekonomických a sociálních problémech.

Je Česko v současné době soběstačné – pokud jde o elektrickou energii?

Česko vyváží jen o málo méně energie, než kolik spotřebuje. To znamená, že s přihlédnutím k očekávaným úsporným opatřením a všeobecnému šetření, bychom se do té částky vešli – čili pokud bychom zastavili export, tak soběstační jsme!

Vy jste členem státní energetické komise. Co se tam vůbec za této kritické situace odehrává? Co se tam řeší?

Například právě toto, že ČR vyrábí poměrně levnou energii, jejíž část z různých objektivních kapacitních či transportních důvodů nemůžeme vyvézt. Ale za tuto lacinou elektřinu potom ve výsledku platíme evropské ceny. Ta cena energií u nás je přitom pouze částečně daná evropskými energetickými úřady, ale z nikoliv nepodstatné části je rovněž navýšená vinou nejrůznějších zákazů a nařízení, jež jsou domácího původu.

Máme tu stále slavný Green Deal, tedy „zelený úděl“. Jsme obětí bruselské ekoliberální politiky?

Já jsem přesvědčen, že jsme spíše obětí vlastních předpisů a vlastní neochoty zasáhnout ve prospěch zákona. Energetický regulační úřad (ERÚ) je momentálně jedinou organizací, která by měla chránit zájmy zákazníků, ale přitom vidíme, že to je jenom zbožné přání, protože tento úkol ERÚ prostě neplní.

Pak jsou tu ale ještě alternativní zdroje energie. Věříte, že slunce, voda nebo vítr mohou nahradit jádro či uhlí nebo plyn?

V žádném případě. Energetická soustava potřebuje základní výrobu a tu zajišťuje optimálně jádro. Potřebuje také regulační prvek, který reprezentují tepelné elektrárny (na uhlí nebo na plyn). A k tomu teprve lze využít alternativní zdroje. V našich podmínkách se rozhodně nedaří využít vodu nebo vítr, naopak velký progres zaznamenala fotovoltaika, která může mít určitou budoucnost.

Green Deal se často vysvětluje tím, že „už jsme s těmi emisemi přece něco udělat museli“. Ale zcela reálně – do jaké míry může evropské snížení emisí skutečně pomoci naší planetě v globálním měřítku?

No, Evropa celá nepředstavuje více než 10 % celkového znečištění planety. To znamená, že viditelně pomoct světu v podstatě moc nemůžeme. Navíc ta forma Green Dealu je přinejmenším hodně nešťastná. K dekarbonizaci mělo totiž docházet už dávno, ale poněkud snesitelnějším způsobem hlavně pro ekonomiku a pro rozpočet běžného občana.

Vy říkáte, že elektromobily jsou jeden velký omyl. Ale zároveň hovoříte o tom, že je třeba pracovat na elektromobilitě například v příměstské dopravě. Můžete to rozvést?

Můžeme rozlišit tři kategorie těchto produktů: 1. velké (vlaky), 2. střední (elektromobily) a 3. malé (elektrokola či koloběžky se solárním panelem). Největší problém prakticky všech evropských měst je, jak se dostat z okruhu cca 50 kilometrů do centra. A právě to by měla vyřešit příměstská doprava, elektrovlaky, které vám umožní zanechat auto třeba v Berouně a dostat se v podstatě za chvilku do centra Prahy. Navíc i náklady na ten provoz jsou potom podstatně nižší.

Obraťme list, pane Cílku. Vnímáte to současné turbulentní intermezzo (covid, válka) jako určitý přelom v dějinách?

Víte, jak nám ukazuje historie, lidé nedokážou žít dlouhou dobu v blahobytu a nyní jsme na tom materiálně tak, že i kdyby bylo o dost hůř, tak se dostaneme, dejme tomu, na úroveň roku 1960. A to byla doba, kdy mnoho lidí dokázalo žít pěkné životy.

Dobrá, takže nás tedy čeká krize na všech frontách?

Čeká nás, troufnu si říct, deset opravdu krušných let. V současné době můžeme být dokonce na prahu rodící se radikální transformace společnosti. Případná potravinová krize nás k této alternativě zase přiblíží.

Cesta k té skromnější společnosti tedy podle vás povede přes sociální kataklyzma?

Já se domnívám, že to bude jistý sociální výbuch, ale strach z toho nemám. Nyní jsme v progresivním růstovém stadiu, kdy se vytváří nový typ společnosti. A ne každá generace má štěstí být u velkého mentálního, civilizačního zlomu. Je to trochu paradox, ale jsme teď ve fázi rozbíjení společenského tmelu, jelikož v korelaci s tím, jak se zhoršují životní podmínky, se lidé dávají dohromady.