„Měly byste být odstraněny.“ Novinářka přednáší o feminismu. A má odpůrce

„O téhle knize bych ve dvaceti letech říkala, že je to nesmysl, případně bych rozporovala nějaké závěry a měla bych pocit, že je to příliš radikální. A pak bych opakovala stejná klišé, která dodnes slýchám. Připomínám nešvar médií, že zapomínáme připomínat ženy, nereferujeme o nich, že na dané události jsou třeba přítomny,“ konstatovala na úvod Lauder. „Kniha míří na lidi, které toto téma vůbec nezajímá anebo jsou vůči němu nějak naladěni. Jsou v pavučině stereotypů, představ, výchovy s společenských tlaků.“

(Ne)vítaná kniha

Anketa

Jste pro zvýšení a rozšíření poplatků za Českou televizi a Český rozhlas?

Ano

97%

Nevím / Je mi to jedno

hlasovalo: 5198 lidí

„Na knihu, která vyšla v loňském červnu, mám extrémní množství reakcí. Co mi dělá dobře je, že jsou to lidé různého věku. Třeba 16letá dívka mi řekne něco jako v tom smyslu, že je to cool, protože tenhle výraz se už nepoužívá. Stejně cenné je, když za mnou přijde dáma 60 plus a řekne mi, že si celý život něco myslela, byla o tom velmi přesvědčená a byl to její světonázor, a že po přečtení knihy názor změnila. To je pro mne velmi povzbuzující. Chci, aby toto téma bylo velmi reálné, existující a máme vědět, že nás má zajímat,“ uvedla protagonistka.

Studentka ZČU poté přítomným sdělila, že také dříve hanila feministky, „ale vy jste ikona českého feminismu“.

„Ten gender je vetkán do našich životů. Problém s tématem je, že je velmi často vnímán jako jakási dojmologie. Dojem je, že parta nějakých šílených žen někde na univerzitě pravděpodobně ve sklepě si říká, že je to s ženami nějak jinak, a hlásí to do světa. Průvodní znak tohoto tématu je, že se neustále zpochybňuje původ informací a validita tezí.“

„Spousta věcí jsou vládní dokumenty, které tedy schválila vláda,“ upozornila Lauder.

Následovala otázka téže studentky ke kritice politiků a společnosti „… vůči vám, vašemu vzhledu a postavě… a možná až agresi. Jak je těžké tomu čelit a srovnávat se s tím?“

„Nějaký pán mi napsal, cituji, ‚vy to dobro prosadíte, i kdyby nás to mělo stát poslední stopy lidství‘. Čím víc o tom mluvím, on se obává, že o tom mluvím příliš, což mi někteří lidé dávají najevo. Situace je taková, že nás oslovují lidé na ulici, často, že děkují za naši práci, a zároveň i kritici…třeba mi jeden pán… Když jsem šla z jógy a byla v krásném zenu, tak mi jej narušil a říkal, jak jsme nebezpečné pro společnost, že bychom měly být odstraněny. Když tím žijete a nemluvíte o tom, tak to není ideální, ale když o tom hodně mluvíte a lidé vám nadávají, proč o tom stále hovoříte, že už to nechtějí poslouchat, že je to strašně otravné. A případně zpochybňují závažnost celé věci,“ konstatovala novinářka.

„Patří to k tomu, že jste jako veřejná osoba a někdo vám vyhrožuje znásilněním? A pak přicházejí maily, je to neustálý proud informací. A dobré duše mi chtějí sdělovat, že jsem málo odolná. Já mohu mluvit hodiny…“

Muže neopomíjet

Další studentka požádala o autorčiny vzory a inspirace.

„Je důležité, že se k tématu vyjadřují i muži, i když mají jiný typ situace, protože slyší, že jsou alfa samci a takovéto nesmysly. Každý, kdo zvedá taková témata, a není až tak moc populární, je pro mne inspirací. Velmi obdivuji tanečnici Čechovou. Napsala knihu o baletkách a informovala o prostředí na konzervatořích, jak to tam vlastně funguje.“

Další dotaz za smíchu auditoria zněl následovně: „Ozval se vám nějaký muž, který prozřel?“

„Ano! Píší mi muži po padesátce, po šedesátce, že dospěli k tomu, byť tady byla nějaká dojmologie, že je tu reálně existující problém, který by měl lidi zajímat. To je pro mne zásadní. A jak muže, tak ženy moje kniha také ovlivnila v praktickém životě. A to mne dojímá, že se třeba žena ozvala proti chování, které se jí nelíbí. To samé i u mužů, kteří začali promýšlet svůj dosavadní život,“ překvapila přítomné Silvie Lauder.

Těžká mateřská – žádná dovolená!

Další mladá žena podotkla: „Vaši knihu jsem četla v těhotenství. Já se vším, co píšete, souhlasím, snažím se to aplikovat všude kolem, ale na sobě mi to nejde.“

„To je skvělé, co říkáte,“ povzbudila ji novinářka. „Mějte na paměti, že nejste izolovaná jednotka, jste do určité míry ovlivněna tím, jakou máte rodinu, širší okolí a i možnosti. My jsme na univerzitě měli poměrně vypjatou diskusi, jestli je feminismus ideologie kolektivistická, nebo individualistická. Můj základní argument je, že není možné převést na jednotlivce odpovědnost za jeho život bez širší souvislosti, jestli tu volbu může vůbec udělat. Jako matka se můžete chovat fantasticky od rána do večera, ale vždy budete limitována tím, v jaké žijete společnosti a jaké máte možnosti, abyste tu svoji volbu učinila reálnou. Představa je, že ženy jsou omezovány násilným způsobem, ale ono to může mít strašně moc podob. Třeba naprosto zásadní může být podpora vaší matky, když máte malé dítě. Takže chování je ovlivňováno tolika faktory, že vlastně nelze přenášet na jedince odpovědnost za svůj život a musíte mít na paměti, že máte jen limitovanou volbu, jak tu změnu udělat.“

Tato mladá maminka se ještě pozeptala: „Jak bojovat s tím internalizovaným patriarchátem? I když se mladá matka společně s manželem starají o to děcko, přebalují, tak mám výčitky, že nepracuji hodnotně.“

Banalita?

Silvie na to: „Jsme tak formovaní společenským systémem, že jej přijmeme, i když se snažíme s ním rozumově pracovat, tak je natolik zinternalizovaný... Na lidi to extrémně dopadá a vztahujete si na sebe ten systém, a nyní myslím třeba otázku sexuálního násilí. Já jsem nesčíslněkrát slyšela, že někdo nic takového nezažil. Nakonec z ní vypadne příběh jak z policejního protokolu a v lepším případě jako z příručky ombudsmana. Na tom je vidět, jak na nás dopadá, že nám někdo vysvětluje naše vlastní zkušenosti.“

Společnost podle Lauder vysvětluje ženám, jaká je jejich vžitá zkušenost a jaké to mělo mít na ně dopady. „Když někdo říká, že mně to nemohlo vadit, ale člověku to vadilo. Tak prý je s námi něco v nepořádku. Jsem osoba, která zažila extrémní situaci, ale společnost tvrdí, že situace není extrémní, že se tomu má zasmát a jít dál. A dopad je, že lidé objektivně zažili děsivé věci, trestný čin, který v teorii společnost označuje jako jeden z nejvážnějších, mají roky, dekády pocit, že je s nimi něco v nepořádku. Protože ta událost, která na ně měla tak masivní dopad... Tak jí všichni okolo říkají, že na ni ten dopad mít neměla. Že vlastně o nic nešlo. Vy zažijete něco úplně hrozného, nemůžete spát, jíst, máte problém ve vztazích, nemůžete se soustředit v práci, a když se chcete projevit, tak vám někdo řekne, že to vůbec není možné, aby tahle věc měla takovéto následky a aby to byl takový problém. K jakému závěru dospějete? Že je s vámi něco špatně. Ne, že se vám stane objektivně strašná věc ve společnosti, která ji nebere vážně, netrestá ji, ale že jste přecitlivělá osoba, která přehání.“

To jsou podle Lauder dopady, že si internalizujmeme vztahy. „Žena, která se chová trochu svobodněji v sexuální oblasti, která touží po povolání, které není úplně typické pro ženy... A mužů se to dotýká také. Stydí se mluvit o problému, nemluví o tom, protože na ně dopadá ten internalizovaný konstrukt, jak má muž vypadat… Je důležité, abychom o tom mluvili. Rozlišit, co je charakterová vlastnost, ‚přirozenost‘. A co je výsledek, že jsme formováni společností.“

Tím besedu uzavřela novinářka Silvie Lauder. Z Respektu.