O tehdejší době vyprávěli: Bývalá studentka Vysoké školy chemicko-technologické, která se ocitla v první řadě pochodu z Albertova. Hana Fáberová, porevoluční vedoucí odboru kultury Magistrátu města Plzně. Bývalý chartista Vladimír Líbal.  Bývalý šéf stávkového výboru mediků Marcel Hájek. Novinář a publicista, metodik tehdejšího kulturního střediska Jaroslav Anton. 

Svědectví z první řady

„Já jsem se do té první řady dostala nikoliv z uvědomělosti, ale protože kamarádka chtěla stihnout autobus, takže jsme se prodraly do první řady a první komunikace s těma ‚helmákama‘ bylo – pusťte nás domů, nám jede autobus,“ vysvětlila přítomnému auditoriu Fáberová. „Když jsme zjistily, že s tím neuspějeme, tak jsme si začaly s nimi povídat, že je škoda stát takto proti sobě, vždyť jsme z jednoho národa. Byly vidět oči těch kluků, jak někteří říkaly jo jo, a jiní určitě ne. A byly to zvláštní rozhovory.

Oni nás pak zatkli, když se to hnulo a začal brutální zákrok na studenty, tak tihle kluci říkali – vytáhněte ty holky, nechali nás zatknout a odvezli nás antonem na policejní stanici, kde jsme strávili příjemný večer. Povídali jsme si. Pak jsem si uvědomila, že oni věděli, co se chystá, a byla to pro nás obrovská protekce, že nás vytáhli a zatkli a ušetřili nás zmlácení. Poté, co jsem se dozvěděla, jak tam pak tekla krev, tak jsme měla špatné svědomí, protože jsem věděla, do čeho jdu.“

Líbal poté podotkl, že se zapomíná na páteční večerní malou plzeňskou demonstraci.

Doktor Hájek na to reagoval slovy: „Byla tam jedna zásadní věc, protože byl pátek, tak jsem byl na židovské náboženské obci a policisté mi řekli, že když tam na tu demonstraci půjdu, že mne okamžitě seberou. Já jsem si říkal – když tam bude masa lidí, tak tam půjdu, ale když jich tam bude patnáct, dvacet, tak na to kašlu. A tak to bylo po několikáté, a říkal jsem si, my děláme nějaké akce a pořád je na nich tak málo lidí.“

Jak to všechno začínalo…

Líbal k tomu podotkl: „Bylo to asi hodinové shromáždění asi tak dvaceti lidí a zaznělo pár projevů. Kolem stáli estébáci a myslím, že tam byla zastoupena i Lidová milice. Po hodině jsme zapálili svíčky a pak jsme se rozešli v klidu domů a žádný zásah nebyl. Ale to jsme ještě netušili, co se děje v Praze.“

Anton na to reagoval slovy: „Tady fungovalo informační embargo. Tady se organizovala vlastně akce na památku Jana Opletala. Nebyl náznak, že by z toho byla nějaká protestní akce. Nicméně už večer, protože tady na západě jsme měli výhodu, že jsme poslouchali Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, tak jsme věděli, co se v Praze stalo. O víkendu tady kromě plzeňských studentů jiní nebyli. Většina jich byla pryč a ti se začínali sjíždět do škol a ke strojům až v pondělí.  Takže sobota a neděle, to byla taková výměna informací. Díky Divadlu J. K. Tyla jsme se dozvěděli o stávce pražských divadel a pak jednotlivé fakulty tam postupně vyhlašovaly stávku. Tedy první pokus o organizaci proběhl až v pondělí. My, co jsme se znali z plzeňského undergroundu, tak jsme o sobě věděli, ale nic jiného o víkendu nebylo možné organizovat.“

Díky divadelníkům

Následovala ukázka informace Českého rozhlasu o premiéře v Komorním divadle v Plzni. „Po půlhodinové pauze přišli herci na jeviště s tím, že přečetli prohlášení pražských divadel a protože ještě tehdy nebyli rozhodnuti, jak to bude, tak nechali rozhodnout diváky, jestli mají, nebo nemají hrát. Byla krátká pauza, ve které pár lidí odešlo, mezi nimi i já, protože jsem byl plni dojmů,“ řekl Anton. „Po té pauzičce představení odehráli. Druhý den měla být repríza té inscenace Černá komedie, a to už se jen přečetlo, že jdou do stávky. Aniž tam byl ustaven divadelní výbor, tak činohra šla do stávky.  Zpívat hymnu tam začal, což bylo nepřipravené, a nikoliv jak se vysílalo v rádiu že ne, náš bývalý rozhlasový kolega, režisér Hrdlička, kterého z rádia po okupaci sovětskými vojsky v osmašedesátém z rádia vyhodili.“

Hájek k tomu podotkl: „My jsme tady neměli žádný průvod, jako to bylo v Praze. Něco se trochu dělo, ale nebylo to moc vidět na veřejnosti. My jsme si mysleli, že jednotky, které v Praze zasahují, jsou paragáni, červené barety, a ty jsem nazval paradesantní jednotky, ale nebyly to. Pan děkan Lékařské fakulty byl nesmírně slušný chlap, byli jsme první fakulta, která do toho šla…“

„V pondělí večer přijel evangelický farář a jeli jsme k Josefu Bernardovi, který je dnes soudruhem poslancem,“ konstatoval za smíchu přítomných Hájek. „Já jej mám docela rád… a on umožnil se sejít. A tohle setkání u něj byl takový zárodek Občanského fóra. A pak jsme se sešli na kolejích, kde jsem se najmenoval předsedou stávkového výboru a vybral jsem si do něj i lidi, protože já velkým demokratem nejsem.“

Fáberová podotkla: „Naše škola revolučně naladěná tedy nebyla, rektorátem počínaje přes studenty. Tam se všichni báli.“

Anton pak uvedl, že v prvních dvou, třech dnech nebyla snaha dostat lidi na náměstí. „Bylo to o podpoře studentů a divadelníků. Nápad s demonstrací na náměstí vznikl spontánně a teprve pak došlo k nějaké organizaci. První setkání, to bylo tak dvacet lidí. Šeptanda, to byl nejsilnější informační zdroj.“

Chladné pražské přijetí

Hájek poté řekl: „Pak jsme dali dohromady skupinu lidí a jeli jsme do Prahy, abychom se s nimi spojili. Co nás překvapilo, bylo, že o nás moc nestáli. Přijal nás Michal Horáček a ten byl tedy na ránu. Ten hovořil o tom, ‚co vy v té malé provinční Plzni, nestarejte se o to, co tady děláme‘. Z toho jsme tedy byli dost nešťastní. To bylo 26. listopadu…“

Anton: „Škodovka tehdy v té hlavní hale měla 20.000 lidí a jen pár lidí je začalo aktivizovat. A chtělo by to asi dnešním mladým vysvětlit, co to je generální stávka. Někomu, komu je 15, 16, možná i dvacet let, tak to mu moc nejde.“

Hájek dále podotkl: „My jsme v té totalitě dělali různé domácí schůzky, bytové semináře, ale byly to skupiny intelektuálů. A říkal jsem si, že si to musí prostě lidi vzít za své, aby ten režim už tady nebyl. Akce na plzeňském náměstí, to už byla jiná.“

„Říkalo se, že OF bude věčně, všichni se měli rádi, poplácávali se po ramenou, bylo to krásné období, všichni si rozuměli a byli šťastni, co se děje. Pak jsme se začali lišit, protože jsme měli různé názory. Jeden byl více doleva, jiný zas doprava. I my jsme se neshodovali, vždyť s Vláďou Líbalem jsme se hádali ještě dvacet let potom,“ konstatoval doktor Marcel Hájek za smíchu přítomných.

Překvapení?

„Problém byla návaznost mezi OF a studenty. Protože hodně studentů chtělo nějaký volnější režim, ale pocházeli z bolševických rodin. A ty články v Rudém právu, jako Ztroskotanci a samozvanci a Kdo seje vítr, sklízí bouři, to si všichni pamatujeme, a oni se snad domnívali, že Václav Havel má drápy a rohy. A říkali, že si to udělají tak nějak jako studenti a nebudou se navazovat na Občanské fórum. To ale nebylo možné. To byl náš hlavní úkol, slepit tyhle dvě věci dohromady, a nebyla to samozřejmost. Spousta těch komunistů prokoukla, zahodili průkazy a byli skvělí. Byli z rodin z malých vesnic, rozesetých po republice,“ uvedl Hájek.

A pokračoval: „My teď máme pana prezidenta Pavla, jak se o něj pořád otírají námitky, do čeho šel, ale on byl z malé vesnice z takovéto rodiny. A tihle lidi to neměli jednoduché a nevyšli ze vzduchoprázdna. To neměli jako my, komunisty postižená rodina, nebo jako u mě židovská a postižená ještě za nacismu. Tihle lidi to takhle prostě neměli. My jsme se nedivili Mejstříkovi nebo Pajerové, i když dnes mi Martin Mejstřík vůbec nesedí, ale tihle lidé takzvaně převlékli kabáty. My jsme byli překvapeni, jak na těch vysokých školách studují děti disidentů. Najednou se tam objevili Marek Benda, Jiří Dienstbier mladší, tomu jsme se divili,“ uvedl pro mnohé poněkud překvapující informaci doktor Hájek.