Jaroslav Bukovský ke smutným výročím bombardování Plzně spojenci pro ParlamentníListy.cz mj. uvedl, proč Američané shazovali pumy jen za dne a Britové si museli místo osvětlovat.

Památník nečitelný

„Bylo to frézováno 2 mm do hloubky a přímo do rezavějící oceli. Tak jsem říkal, že to není dobré a povedené, že to za pár let nebude čitelné. A už je to tady, spodní i horní část je téměř nečitelná, střed při troše štěstí a nasvícení,“ konstatuje pan Bukovský, činovník Svazu protifašistických bojovníků. „Ani nevím, zda je to připomínka bomby nebo traverzy.“

„Pokud vím, několik tisíc škodováků tam zemřelo v průběhu války, na bombardování nebo byli odvlečeni do německých koncentračních táborů a tam popraveni. Celkový jejich jmenný seznam je právě na tom nepovedeném zkrouceném pylonu. Já jsem spolupracoval na seznamu obětí. Bylo to za ředitele Josefa Bernarda, který byl pak hejtmanem a nyní dělá poslance (za STAN, pozn. red.). Já jsem se k tomu nijak nemohl vyjadřovat, jen spolupracovat na seznamu obětí.“

„Při posledním náletu 24. dubna byla informace o bombardování tak rozšířena, že zabitých lidí bylo naštěstí hodně málo, myslím, že tak kolem desítky. A bylo to za dne. Všichni, i Němci i Češi, utekli ze Škodovky. Američané, kteří mají vždycky ve všem výhody, které si na této planetě prosazují před celým světem, tak bombardovali ve dne. Britové byli „odsouzeni“ k tomu. Aby bombardovali v noci. To se museli dlouho učit. Když jsem byl malý kluk, tak mi ukazoval dědeček, jak to dělali, aby si osvítili prostor, který chtěli bombardovat,“ vzpomíná pan Bukovský, ročník 1940. „To byly padáčky o průměru 60 centimetrů z hedvábného bílého plátna a na dost dlouhém závěsu dole, byl hořčíkový zapálený prvek, který hořel zhruba deset minut. Padáček právě byl proto, aby světlo šlo dolů. Takže oni si tímto nasvítili ten prostor.“

Od polí přes nádraží po fabriku

První nálet byl v roce 1942. „To ještě bývalí skauti měli za povinnost zapálit tři stodoly, které byly v takovém rozsahu, mezi kterými byla Škodovka. Stejně se nestrefili, šlo to do polí,“ konstatoval Jaroslav Bukovský.

„To bylo 18. dubna mezi desátou a jedenáctou hodinou dopoledne. Já tvrdím, že když byl nálet na velký ranžír, kde došlo k silnému poškození samotného osobního nádraží, tak se ten železniční uzel stal neprůjezdným. Na kolejích byly rozházeny vagóny a bylo by otázkou nikoliv čtrnácti dní, ale minimálně měsíce, než by se to zprůjezdnilo. K tomu přišel konec války. Ale ten nálet měl být podle mého názoru na koterovský ranžír, který zahrnoval segment tratí, které směřovaly na jih. Byla to ‚drobná navigační chyba‘, že místo na Koterov to spadlo na Slovany. A to bylo 80 mrtvých lidí.“

Raději (ne)vědět

Poslední nálet Spojenců už neměl podle Bukovského vojenský smysl. Cílem bylo rozbít doposud, byť v omezené míře, fungující fabriku. „Aby nemohla hned zas vyrábět. Takže šlo hlavně o ekonomicko-politickou záležitost. To samé bylo nádraží. Logiku by možná měla jižní část, v Koterově, odkud by Němci mohli vidět poslední volnou cestu, hlavně pak do amerického zajetí. Osobní hlavní nádraží bylo tedy také už jen ukázkou síly, vojenský smysl prakticky nemělo.“

Ptali jsme se také v ulicích města Plzně, kdo vůbec o památníku ve Škodovce ví. Naprosté minimum lidí. A z mladých ani nevěděli, že nějaké nálety Spojenců byly, připisovali to dokonce Němcům. Podle nich všechno zachránila americká armáda, která se dle jejich úsudku „úpornými boji probojovala až na historické náměstí“. Popletli si také Normandii, Ardeny, o východní frontě bohužel ani zmínka.