Jak Učitelské noviny konstatují, první pokusy o projevení organizovaného nesouhlasu s multikulturní výchovou v našich školách se objevily loni v září v souvislosti s výukou ve škole v Brně-Bystrci. Petent Viktor Lošťák se tehdy rozčílil nad tím, že stát překročil hranici a že indoktrinace do škol nepatří. „Odmítáme, aby byly děti opětovně v základních školách povinně indoktrinovány. Vracíme se tím do doby před 17. listopadem 1989,“ stálo v petici. Ta je stále otevřená a lidé ji mohou podepisovat. Předat by ji chtěl Lošťák předsedovi vlády Bohuslavu Sobotkovi (ČSSD) do prázdnin.

Jedním z petentů byl také podnikatel Hynek Charous. A právě jeho příběh Učitelské noviny zaznamenaly. Charous se totiž postavil proti projektu EDISON, v rámci něhož školu jeho dcery měli navštívit studenti z mnoha zemí. „Charous se proto obrátil jednak na vedení školy, jednak na místní zastupitelstvo, a to dopisy, v nichž vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že se má takovýto program, jenž by mohl propagovat třeba i islám, ve škole uskutečnit. Ředitelka školy Ludmila Eliášová ho podle jeho slov ujistila, že se ve škole žádné náboženství ani politika praktikovat nebudou. Považoval proto věc za uzavřenou,“ popisují Učitelské noviny. 

Následně však Charouse pobouřila poznámka zastupitelky Evy Barovjanové (KDU-ČSL), jež uvedla, že ti rodiče, kteří nejvíc křičí, mají zcestovalý celý svět a byli i několikrát v muslimských zemích. „Jako rodiče bych ho dala na OSPOD, protože tím nejvíc ohrožuje sám své děti,“ uvedla. Za svým výrokem o OSPODu si stojí, i když byl řečen v nadsázce. 

Barovjanová, která tvrdí, že rodiče o akci věděli půl roku dopředu, pak následně upozornila na to, že se stala terčem útoků ze strany některých spoluobčanů.

Charous toto však odmítá, prý rodiče dostali jen alibistický lísteček 14 dní před akcí. Zároveň ale dodal, že kdyby Barovjanová nevystupovala na veřejnosti a on se to nedozvěděl, považoval by věc za vyřešenou. „Pro nás je nyní nejdůležitější, aby tento konflikt dále nepokračoval,“ dodal k tomu Lošťák.

Rámcové vzdělávací programy přitom s multikulturní výchovou dále počítají. „Škola je má naplňovat, tedy mimo jiné seznamovat žáky i se světovými náboženstvími. Otázkou je, jakým způsobem to provede,“ uvádí náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys. A dodává, že škola rozhoduje, jestli je daná akce součástí vzdělávání. „Pokud ano, pak je povinná,“ říká.

A to se právě nelíbí Charousovi, jehož prý oslovují mnozí rodiče. „Za pár dní bychom měli spustit webové stránky, na kterých budou zveřejněny informace a důkazy o působení jednotlivých neziskových organizací,“ tvrdí s tím, že někteří rodiče se však veřejného vystoupení bojí. I přesto však Charous zamýšlí i vznik určitého spolku, jenž by oslovil ministerstvo se vzdělávacím programem určeným školám, který by měl být protiváhou k ideologii multikulturalismu. „Multikulturní výchova by měla být z Rámcových vzdělávacích programů vyřazena,“ míní rozčileně.