Film Vlny režiséra Jiřího Mádla byl podle Procházkové plný nesmyslů a historických nepřesností. „Pokud by to byl jediný film na dané téma, který by se měl například pouštět ve školách, tak to bych nedoporučovala. Pokud bych mohla udělat výběr více filmů a následně je srovnávat, tak to ano, ale jako jediný film ne, protože je velmi zavádějící,“ uvedla na úvod Procházková v rozhovoru pro spolek Svatopluk.

„Já bych jim ho klidně pustil, protože je aspoň dobře pochopitelný, jak je zjednodušující. Ale to je to úskalí, ta zjednodušenost, ale je vidět, že ten film byl zamýšlen právě edukačně, aby to bylo srozumitelné i pro člověka, který není pamětník. Řemeslně je ten film zvládnutý velmi dobře, kamera, střih, dramaturgická linka. Nezdály se mi úplně ty dialogy, no a hlavně mně jako historikovi vadí, že je tam velké procento úplných nesmyslů,“ zhodnotil film Macháček, autor životopisu Gustáva Husáka a připravovaného životopisu prezidenta Miloše Zemana.

S kvalitní formou souhlasí i Procházková, podle níž byla výborně vybraná hudba, film měl spád a byl to moderní film, přijatelný pro mladého diváka. „Ale jako historický film se prostě lišil od těch faktů. Historický film nebo kniha může mít zcela vymyšlené postavy a příběh, ale musí se odehrávat v rámci správně pochopené historie, v rámci faktů. A právě ve filmu Vlny nesedí ta historická fakta a já jsem několikrát v průběhu toho filmu měla chuť odejít z kina,“ řekla Procházková, která dobu okupace zažila a napsala mimo jiné knihu o Janu Palachovi, kde invazi vojsk Varšavské smlouvy také popisovala.

Jako takovou první cílenou nepřesnost vidí Procházková v policejním zastavení studentského průvodu, kterým film začíná. „To ve skutečnosti nebyla taková jatka, tam bylo několik lidí zmláceno a několik zatčeno, ale potom se o tom incidentu i psalo v médiích, objevily se příběhy těch zatčených,“ popsala Procházková, že to nebylo tak přísně ututláváno státní bezpečností, kdy si informace tajně předávali zaměstnanci rozhlasu, jak to zobrazuje film.

Podle Macháčka se film snažil o maximální polarizaci kladných a záporných figur a z toho plynuly ty historické nepřesnosti. Období pražského jara totiž bylo mnohem uvolněnější, než film ukazuje. Podle Semína to spíš vypadalo jako padesátá léta, protože ke konci 60. let byla situace jiná, vydávaly se dříve zakázané knihy, točily filmy, které následně skončily v trezoru, vydávaly se mnohé časopisy. Zatímco film Vlny zobrazuje zahraniční redakci Československého rozhlasu jako jediné médium, které se nebojí říkat pravdu nebo třeba pouštět zahraniční písničky.

„To bylo až úsměvné,“ přitakala Procházková. „Ta zahraniční redakce byla jenom jednou z mnohých, která začala být reformní a celé to začalo už sjezdem spisovatelů v roce 1967, pak těmi studenty na Strahově,“ vypočítávala Procházková.

„Ti zaměstnanci redakce tam působili jako nějací progresivní liberalisté, přitom to byli relativně prominentní komunisté, kteří měli minulost v 50. letech, jako třeba Milan Weiner,“ vysvětloval Macháček. „Ale na druhou stranu, tohle filmaři používají, takové to černobílé rozdělení na dobré a špatné charaktery,“ připustil Macháček.

Další zjevné chyby se týkaly zvolení Alexandra Dubčeka nebo abdikace Antonína Novotného, který ve filmu rezignoval kvůli údajnému zjištění rozhlasu, že jeho syn má bankovní účty ve Švýcarsku. „To je nesmysl, to je vymyšlená věc, na druhou stranu se to snažilo ukázat, jaký vliv ta média tehdy měla a Novotný tenkrát opravdu skončil po nátlaku liberalizujících se médií. Ty útoky proti němu začaly ještě v březnu, kdy byl prezident a na tom se podílel tehdy i Husák, který se snažil dostat nahoru,“ uvedl Macháček.

Procházkové ve filmu nejvíc chyběl Vysočanský sjezd, na kterém vedení komunistické strany odsoudilo okupaci a požadovalo návrat unesených vedoucích představitelů státu. „Toho se tenkrát zalekli i ti příchozí Sověti, protože usnesení sjezdu mělo v režimu tu nejvyšší hodnotu a ta invazivní vojska tam do těch Vysočan raději ani nejela, i když věděli, že tam ten sjezd probíhá, že je tam přes tisíc lidí, že si odhlasovali nové vedení, ale nevtrhli tam, protože jim to nikdo nedovolil,“ vysvětlovala Procházková, že ten sjezd byl vysílaný právě i v Československém rozhlasu.

Psali jsme:

„To bylo za trest.“ Mádl o svém filmu Vlny a o osudovém roce 1968

Mádlův film o statečných novinářích. Kritik se ozval: Prominenti, StB

Manipulace, rusofobie. Rajchl k 21. srpnu

„Oni by mi to neudělali.“ Milan Syruček vzpomíná na Dubčekův omyl