Od minulého týdne je hlavním tématem veřejné debaty nominace Roberta Fremra do Ústavního soudu. Ačkoliv Senát tento návrh akceptoval, na základě objevených svědectví o jeho práci trestního soudce před listopadem 1989 nakonec jeho jmenování pozdržel sám prezident Pavel, který jej původně navrhl.

Za to si vysloužil pochvalu od Víta Rakušana či Milionu chvilek, ochota „prověřit informace“ prý přispívá ke zlepšení politické kultury v zemi.

Jiné ale poněkud zaskočily Pavlovy komentáře k Fremorovým rozsudkům nad lidmi, kteří emigrovali. „Opuštění republiky bylo před rokem 1989 trestným činem, všichni soudci, kteří soudili trestní právo, jej posuzovali stejně,“ uvedl prezident.

V reakci padaly poznámky, že v nacistické justici také všichni soudci shodně vykládali Norimberské zákony. A rovněž úvahy, do jaké míry prezident skutečně reflektoval svou vlastní předlistopadovou minulost, o které ve volební kampani opakovaně vykládal, že se z ní poučil.

Jako mnohem větší problém se ale ukazuje „kauza Olšany“. V květnu 1988 Pavlův nominant odsoudil k šesti a půl letům vězení mladíka Alexandra Ereta, když jeho několik skutků vandalismu dostala do mnohem těžší trestní sazby historka o nacistické motivaci jeho konání, kterou měli vyrobit vyšetřovatelé StB.

Tím se z poškození městského mobiliáře (hřbitovních náhrobků příslušníků Rudé armády na Olšanských hřbitovech) stal trestný čin proti republice (takzvaná „první hlava“), kde se rozdávaly tresty srovnatelné s vraždou.