Život některých významných lidí bývá poučný. Významné události tvoří významní lidé pouze za účasti úplně obyčejných lidí, kteří ani nevnímají, že jsou tvůrci nebo součástí významných událostí. Celými dějinami se však táhne jako červená nit, že skutečnost významnosti je zneužita ve prospěch jedince, který si přisvojuje právo být jedinečný. Bohužel dnešní svět, který neoplývá skutečnými hrdiny, pak s radostí přijímá i takové hrdiny nebo významné lidi, kteří ve skutečnosti jsou pouze zloději skutečnosti, kterou si přetvoří pro svůj prospěch.

Příběh, který chci popsat, je možná z pohledu historie nevýznamný, neaktuální, ale přesto může ukázat, jak je možné přetvářet malé historické skutečnosti, kterých účastníky bývají obyčejní lidé. Jejich role bývá zpravidla zapomenuta nebo raději zapomenuta, protože přetváření historie a tvorba významného jedince nechce znát skutečnosti tak, jak byly. Významný jedinec chce nám všem vnutit svou variantu svých zásluh a hrdinských činů. Otázka je, jestli si to ti úplně obyčejní lidé, kteří u významných událostí také byli, nechají líbit a budou mlčet. Mlčet je stejně špatné jako souhlasit s podvodem nebo lhát.

Můj příběh začal v současnosti. Gen. Petr Pavel, 1. 11. 1961, je veřejně známou osobou. Ano, dosáhl řady významných osobních úspěchů, které si však především přisvojuje jako úspěchy. Jeho závratná kariéra však nebyla tak čistá a správná. Ano, Češi vnímají osobu generála jako člověka spravedlivého, moudrého a hrdinského. To však má trhlinu v okamžiku, kdy dotyčný generál ve snaze být kariérně úspěšný využívá nekorektních praktik k dosažení svého cíle. Bohužel jsem jedním z těch malých lidí, kteří měli tu „čest“ být s Petrem Pavlem téměř tři semestry ve společné studijní skupině na tehdejší Vojenské akademii Antonína Zápotockého (dnes Univerzita obrany). Mé jméno je Pavel Beneš, tehdy jsem byl v hodnosti nadporučíka ČSLA.

Ke studiu jazyků budoucích zpravodajských důstojníků, kteří byli připravováni pro potřeby ČSLA v oblasti agenturního zpravodajského průzkumu, jsem stejně jako Petr Pavel byl vybrán po velmi náročné prověrce, která znamenala absolutní oddanost věci socialismu, KSČ a budování socialistické společnosti. Ano, prověrka zasahovala skutečně do velmi hlubokého soukromí každého vytypovaného důstojníka ČSLA. Ano, znamená to, že náš kádrový profil musel být čistý a přesvědčení silné. Je zde nutné předeslat, že nová práce nám byla nabídnuta a bylo možné provádět tato rozsáhlá prověřování pouze s výslovným souhlasem nás samotných, orgánů KSČ (základní organizace u útvaru) a vybraných funkcionářů útvaru. Tak jako já jsem musel splňovat veškeré výše uvedené požadavky, pak je musel splňovat i Petr Pavel. Tedy i on byl mladým členem KSČ na pozici perspektivního kádru, kterému byla dána důvěra, že svou zemi nezradí. Práce zpravodajského důstojníka je velmi náročná a zcela závislá na absolutní důvěře v ty, kteří ho pověřují požadovanými úkoly – zpravodajskou činností proti nepřátelskému státu nebo skupině států. V té době to byly především země na západ od ČSSR. Tak jako já i Petr Pavel jsme s nabídnutou prací – kariérou zpravodajského důstojníka strategického agenturního průzkumu souhlasili. Ani já a ani nikdo jiný nikdy nebyl násilím donucen k výkonu této práce.

Naše společná příprava (mě a Petra Pavla) byla zahájena na podzim v roce 1988 na vojenské akademii na katedře zpravodajství a průzkumu, které v té době velel plk. Gavlas. Naše studium bylo plánováno na tři roky. První rok bylo na vojenské akademii a další roky v Praze. Pro zakrytí skutečné identity jsme dostali krycí příjmení. Já jsem dostal příjmení Bendl a Petr Pavel příjmení Pávek. Ve studijní skupině bylo asi 25 důstojníků, a to jak z Čech, tak ze Slovenska. Pro jazykovou přípravu byla tato skupina rozdělena na skupinu anglického jazyka, německého jazyka a jazyka francouzského. Každá skupina neměla více než sedm důstojníků. Všichni byli pod krycími jmény, ale navzájem jsme se znali i pod občanskými jmény.

Petr Pavel (Pávek) byl se mnou společně ve skupině francouzského jazyka, a byl tak se mnou v denním styku. V prvním roce jsme společně absolvovali výuku jazyka, bydleli na kolejích na Dobrovského na stejném patře v pokojích po dvou. Já jsem bydlel s důstojníkem ze Slovenska (Jaroslav Gofiar) a Petr Pavel bydlel o dva pokoje dále (myslím s důstojníkem Pavlem Zůnou). Jména prosím uvádím jako důkaz skutečnosti.

Každodenní setkávání bylo tedy na denním pořádku. Toto setkávání mi pomohlo udělat si skutečný obrázek o charakteru Petra Pavla. Jeho základním povahovým rysem bylo udělat vše pro skvělou kariéru. Jeho jazykové schopnosti patřily skutečně k velmi dobrým. Bohužel v řadě případů chyběla logická stránka uvažování, kterou si velmi rychle nahrazoval svou ne vždy správnou představou, nebo logiku bezmyšlenkovitě přebíral. V některých případech však k logice ani nedošlo. Petr Pavel byl zároveň velitelem celé skupiny jazykové přípravy a jeho spojení s Prahou bylo zásadní pro hodnocení ostatních účastníků jazykové přípravy. Zároveň byl také předsedou ZO KSČ této studijní skupiny. Jeho pocit vyššího postavení, a to jak z titulu velitele skupiny, tak předsedy ZO KSČ, umocňoval jeho ambice a vytvářel u něho dojem, že on je tím, kdo bude spolurozhodovat o případném ocenění nebo potrestání kteréhokoliv člena studijní skupiny.

Jeho ambice se začaly naplňovat na konci letního semestru, kdy bylo nutné přijmout nesouhlasné stanovisko k článku ze dne 29. 6. 1989 „Několik vět“. Jeho role byla velmi silně a důrazně prezentovat, jak on jako předseda a jeho ZO odsuzují tento článek. Zorganizoval mimořádnou schůzi a posbíral souhlasné podpisy. Při jakémkoliv projevu, byť mnou položeném dotazu, v čem je to špatné, odpovídal ve stylu, jestli nevím, proč jsem právě na takovémto kurzu, a takovéto dotazy jsou nepřijatelné. Jeho praktiky vždy vycházely z rozhodování na stupni četa nebo rota, tedy bez diskuse a bez kompromisu. Osobně jsem se s ním dostal do sporu právě v tomto období, kdy jsem veřejně prohlásil, že ČSSR a socialistický tábor prohrál studenou válku. Za tuto větu jsem pak byl pozván na jednání výboru ZO KSČ a dostal pokárání od Petra Pavla za své chování, které bylo neslučitelné s mým budoucím posláním. První rok studia jsme společně všichni zakončili zkouškou z francouzského jazyka.

Druhý rok studia byl zahájen v září 1989 v Praze. Ubytování bylo zabezpečeno v bytech s vybavením a byli jsme ubytováni ve stejném obsazení jako v Brně. Výhodou byla skutečnost, že jsem z Prahy mohl jezdit na víkendy do Loun za významně kratší dobu. Forma výuky byla také shodná. Zde jsem opět narazil na zvláštní povahu Petra Pavla. Protože cesta do Loun nebyla časově dlouhá, začal jsem po zaměstnání jezdit domů a ne zcela využíval formu společného ubytování. Ano, stávalo se, že jsem odjížděl někdy bez ohlášení svému veliteli, kterým byl pedagogický vedoucí, zaměstnanec GŠ – MNO. Bohužel tyto odjezdy začaly vadit i veliteli skupiny Petru Pavlovi, a tak opět nastaly problémy. Opět byl velitelem roty výsadkářů se všemi akcenty neomalenosti a kariérismu. Byl jsem kvůli jeho aktivitě řešen kázeňsky.

V tomto roce probíhaly i události 17. listopadu. Protože jsme měli studijní místo nedaleko Národní třídy, byli jsme téměř v centru dění. Zřejmě od této doby se začal přerod ideového smýšlení Petra Pavla. Ze zaníceného člena KSČ najednou byl umírněný a všechápající důstojník. Nutno dodat, že situace byla velmi nepřehledná a rozhodnout se pro Petra Pavla nebylo jednoduché. Začal si uvědomovat ohrožení své vysněné kariéry a obavy z lidí okolo sebe. V lednu roku 1990 museli všichni důstojníci odevzdat stranické legitimace. V tomto období jsem požádal o ukončení jazykové přípravy a odešel z této složky MNO do ÚVN na mobilizační středisko Louny.

Od této doby jsem dlouhou dobu o Petru Pavlovi neslyšel. Opět se jeho osoba vynořila při závratné kariéře jako generála.

Při této skutečnosti téměř raketového startu kariéry Petra Pavla je podivné, jak fungoval lustrační zákon, jak bylo možné, že krátce po listopadu 1989 mohl vycestovat jako zpravodajský důstojník do původně nepřátelské země, kterou nejenže měl zpravodajsky vyhodnocovat, ale dokonce odsuzovat. Další účinkování v roli náčelníka generálního štábu bylo ještě větší záhadou. Člověk s podivným morálním kreditem, s vysokou mírou ambicí a možná pouze dobrou jazykovou vybaveností velí armádě. Je pravda, že v té době již velmi malé. Ještě záhadnější je jeho chování a odsuzování lidí, kteří mu vlastně pomohli. Základní otázka je, kdo byl odpovědný za rozvoj armády? Domnívám se, že náčelník generálního štábu a v této funkci Petr Pavel. Jeho účinkování bylo spíše divadlem, kdy hlavní trapnou loutkou byl právě náčelník Generálního štábu Armády ČR. Ve skutečnosti se pouze ukázalo, že pan Petr Pavel nebyl nikdy ani hrdinou, ani velitelem s rozumem. Byl vždy pouze člověkem s velkou touhou po kariéře. Dosažené výsledky za jeho účinkování na generálním štábu jsou toho důkazem. Za dobře odvedenou práci byl pak poslán do funkce předsedy vojenského výboru NATO. Otázka zní, za co asi byl tento člověk s výrazně pokřiveným charakterem vybrán pro tuto funkci. My, kteří ho známe, známe i odpověď, která v žádném případě není lichotivá a není odrazem závisti či nepřejícnosti. Prostě jako člověk, který dokáže okomentovat svou snahu o kariéru v 80. letech, kdy podle jeho slov všichni vojáci museli být členy KSČ, aby mohli například skákat na padácích, je hloupé a nepravdivé.

Pavel řekl: „… museli zároveň procházet dopředu sítem velmi pečlivého výběru, jehož součástí bylo utvrzení loajality s komunistickou stranou. V polovině osmdesátých let byl před tuhle volbu postaven i výsadkářský aspirant Petr Pavel. ‚Podmínkou, abych mohl dělat, co jsem chtěl, byla červená knížka, bral jsem to jako realitu, která prorůstala všude. Alternativou bylo nebýt u výsadkářů, a tím pro mě u armády, ale to jsem nechtěl.‘“

Znám spoustu důstojníků, kteří studovali, byli důstojníky i na vysokých postech a v KSČ nikdy nebyli. Dokonce je nikdo ani nenutil. Rozhodnutí Petra Pavla byl prostě kalkul získání výhody před ostatními nebo snaha dohnat schopnosti či chybějící znalosti, jak on říká, červenou knížkou.

Osobně si myslím, že Petr Pavel není ani hrdinou, ani autoritou, kterou se snaží být nebo je představován. Jde o člověka, kterému nebude cizí v zájmu své kariéry udělat cokoliv. Jestliže bude nutné, myslím, že i vzhled šikmých očí či oděv islamisty nebude žádný problém včetně brilantního obhájení. Pro nás, obyčejné, ale morální a zásadové lidi, je tento člověk ukázkou, jak se dá zradit naprosto vše. V zájmu kariéry ze sebe udělat cokoliv.