„Když jsem si připravoval témata na tento pořad, tak jsem si říkal, jaký je pocit z uplynulého týdne... Co se ti, Ondro vybaví, když se nad tím zamyslíš? Musím si říct, že to byl takový pocit dvou světů, života ve dvou různých světech. Protože ten jeden svět, ten já sleduju celý týden, protože se na tenhle pořad připravuji celý týden, sleduji, co se děje, co je ve zprávách, co je důležitý, co ne, co je ve světě. A tam jsem viděl pořád tu strašidelnou podívanou. Pořád tu apokalypsu. Všechny ty vládní nařízení, který nedávají žádný smysl a který si navzájem protiřečí. Viděl jsem to panoptikum těch vakcinačních lobbistů, těch strašáků, kteří se v televizi objevují každou chvíli, kteří tam už mají svoje vyhřáté židličky a svoje místa na slunci, bez kterých by to evidentně nešlo. Pořád jsem poslouchal zprávy o různých dalších zákazech a restrikcích, o dalších nebezpečích, dalších nových exotických mutacích a reportáže o tom, jak se zasahuje proti lidem, kteří nic nedělají, jenom chtějí trošku normálně žít,“ podotkl Hejma.

To byl podle něj jeden svět, v němž se pohyboval celý týden. „Ale pak když jsem v pátek vytáhl paty a trošku se podíval do světa, tak jsem najednou zjistil, že vedle toho existuje ještě úplně jiný svět. Úplně jiný svět, který samozřejmě ještě úplně normální není. Protože měl jsem s sebou roušku, to je jasný. Měl jsem s sebou roušku – já to totiž s ní mám tak, že ji prostě nosím tam, kde ji nosí lidi. A tam, kde ji lidi nenosí, tak tam já ji taky si nedávám. Takhle já to mám s rouškou, ale musím ji mít u sebe, což je trošku opruz, protože jsem ji párkrát zapomněl a musel jsem se vracet domů, protože pak bych se nedostal k pumpě, nemohl bych si koupit naftu. Takže jinými slovy u té pumpy jsem ji potřeboval, na poště taky, ale o moc víc toho nebylo. Kromě toho jsem totiž viděl úplně normální život. Úplně normální život. Viděl jsem na Šumavě zaplněný rekreační penziony, viděl jsem slušně obsazený restaurace, hlavně na zahrádkách, viděl jsem koncerty, který byly moc pěkně navštívený, svobodný a radostný. Viděl jsem rodiny na výletě, jak se navštěvujou a maj se rádi, no zkrátka pohoda. A tak jsem si prostě uvědomil, a to je ten pocit, který jsem vám chtěl sdělit, to je ten pocit jakýsi schizofrenie, nebo prostě rozdvojení těch dvou světů. A uvědomil jsem si, že vlastně podobný pocit jsem měl za toho minulýho režimu, kde zkrátka oni sice neměli covid, ale strašili nás zase něčím jiným. Tehdy nás strašili tím americkým imperialismem, strýčkem Samem, který má v kapse atomovou bombu, kterou na nás každou chvíli hodí. A my se budeme muset zabalit do toho prostěradla, natřít se hořčicí a obrátit se zády k Západu, a takovýhle pitomosti nás skutečně učili na škole,“ začal vyprávět Hejma.

„K tomu samozřejmě mandelinka bramborová! To je taky něco strašnýho, to nám sem imperalisti posílali ve vzduchových balonech, shazovali to na naše pole, aby našim zemědělcům zatopili a zničili úrodu. K tomu samozřejmě letáky, podvratný, štvavý vysílačky fungovaly nonstop. No tajní agenti se plazili přes ty ostnatý dráty. Byl to strašnej život. Člověk by se z toho zbláznil, kdyby tomu věřil. Ale my jsme postupně samozřejmě tu lež odhalovali a zjistili jsme, že žádný takový strašlivý nebezpečí nehrozí, a začali jsme si normálně dělat to, co jsme chtěli. To, co nás bavilo. A dneska, když se na to podíváte, tak dneska nás straší tím covidem, posílají na nás policii, zavírají nám hranice, nemůžeme tím pádem cestovat a především lžou! A to tak, že od rána do večera, ale lidi stejně jako tehdy už to pomalu přestávají brát vážně. Přece jen ten strach maličko ustupuje a doufejme, že stejně jako tehdy za bolševika ustoupí jednou definitivně,“ dodal Hejma.