„Mám tu rodinu v jedné vesničce, příbuzné. Bratrance mám na frontě na Donbasu. To byl důvod, proč jsem se chtěl zapojit. Proč jsem chtěl vycvičit civilisty nebo tady vést nějakou obranu nebo protiútoky,“ řekl v rozhovoru s Michalem Kubalem člen dobrovolnického praporu, Filip. 

Když se jej pak Kubal zeptal, jaká je jeho zkušenost s mezinárodními legiemi, uvedl: „Úplně upřímně, nikoho z legionářů jsem tady zatím nepotkal. Abych se přiznal. Potkal jsem jednoho klučinu, tomu bylo 18 let, taky Čech, ten byl v Javorově, než to tam padlo. Nakonec přijel za námi do Kyjeva a teď je také tam, kde jsme my, takže legie jako taková, nemám o ní informace,“ uvedl. 

Člen dobrovolnického praporu Filip byl v Irpini. Jaké to bylo? „Rokenrol,“ řekl se smíchem Filip. „Jaký to tady bylo? Rakety 24/7, dělostřelectvo 24/7, ruské přepady po křídle, průzkumní týmy, střelba, určitě je to třeba jiné než válka v Afghánistánu, tady střílí vlastně ukrajinské dělostřelectvo, na druhou stranu zase nazpátek Rusáci na Ukrajince, je to takové, že když si nedáváte pozor, tak můžete hodně rychle skončit,“ zmínil Filip. 

A pozor se podle něho dá dávat, riziko snížit. „Když vnímáte okolí, když vnímáte zvuk té střely, jejich trajektorii, víte, že padá za vás, že padá před vás, samozřejmě že vše se dá. Musíte být v klidu, nesmíte utíkat. Spousta kluků vlastně, co třeba běží, tak si naběhne přímo před bombu, a je konečná. Takže když jste v klidu, pozorně posloucháte, slyšíte prostě, co spadne za vás, spadne před vás, spadne vedle vás, důležité je prostě, když to slyšíte, takové to fííí, tak si lehnout,“ dodal.

A zmínil také, že ani na jedné straně podle jeho pozorování nebojuje elita. „Tady jsou převážně dobrovolníci. Malá část z nich má vojenské zkušenosti, že to jsou opravdu profíci, ale většinou jsou to dobrovolníci z řad branců nebo té domobrany. Profíci ani náhodou, je to takové, že ty lidi jdou na jatka, to je celé. Oni chvíli útočí, pak se zase stáhnou, zase útočí dělostřelectvo, takže je to takové všelijaké. Ale profesionální boj bych to nenazval, je to spíš taková partyzánská válka, že bojujete prostě o ulici, bojujete o jeden barák,“ zmínil. 

„Informace, co dávají ukrajinská, co dávají celosvětová média, nejsou kompletní. Když to řeknu blbě, kluci, co jsou tady patnáct dní, tak se nepohnuli z místa. Je to taková zákopová válka, když to řeknu blbě. Malinká skupinka se dostane na příď, udělá tam nějakej bordel, napáchá tam nějaké škody, ale zase se stahuje zpátky. Že by tam zůstávali, v Irpini, nějakou delší dobu nebo v centru boje, to se říct nedá,“ dodal Filip, jenž zmiňuje i to, že Irpiň je v současné době pod kontrolou ukrajinských jednotek. 

„Samozřejmě jsou tu náznaky protiútoků, většinou večer, když to dělostřelectvo, jak víme, počítáme s tím, že něco přijde, vysílačka řve celou noc, že máme kontakt na třetí kontakt, na devátý kontakt, na dvanáctý, ale stále stojíme, nestahujeme se, dovolím si tvrdit, že jsme buď na svých místech, nebo jdeme dopředu. Nemám takovou hodnost, abych věděl úplně vše, mám pod sebou jeden tým, a to je celé. Takže nemám kompletní informace,“ řekl Filip. Tým je třináctičlenný. Zbraň do této chvíle drželi čtyři lidé včetně něj.

„Zbytek jsou civilisté, zbytek jsou lidé, kteří si mysleli, že to bude dobrodružství, že to bude úžasné, vystřílejí si tři zásobníky, zabijou pár Rusů a pojedou zpátky. Samozřejmě takhle to není. Válka probíhá – teď jsme ve fázi, kdy je ostřelování, kdy se jedna i druhá strana snaží eliminovat nepřátelské jednotky, nepřátelskou pěchotu, a čeká se vlastně na protiútok,“ dodal. 

A proč nešel do cizinecké, mezinárodní legie a je v dobrovolnické organizaci pomáhající ukrajinské armádě? „Den před tím, než jsme přijeli vlastně na Ukrajinu... nebo to ráno, kdy jsme přijeli na Ukrajinu, tak hodinu předtím jsme překročili hraniční přechod Krakovec, tak vlastně vybombardovali Javory, v tu chvíli nás vlastně ukrajinská strana držela na hranicích s tím, že to není bezpečné. Nevěděli, co s námi, protože byly velké ztráty na ukrajinské straně. Byly tam ztráty – počítám, asi 45 lidí zemřelo na místě. Nějakých 130 bylo zraněno. Takže jsme čekali, snažili jsme se pomáhat uprchlíkům, co se stahovali, skrz těch hranic, nějak se snažili pomoct. Pak přijel autobus plný legionářů, statečných válečníků, co brečeli a utíkali domů, protože jim tam spadla raketa,“ popsal situaci, jak následně jeli stopem do Lvova a Kyjeva. „Tam jsme se připojili – prošli jsme si kolečkem, jestli nejsme diverzanti, jestli nejsme napíchnutí na Rusy, pak nás pustili dál,“ zmínil.

„Jsem smířený s tím, že mohu umřít. Ale nechci umřít v rukou svých spolubojovníků,“ dodal závěrem.