Studentka, známá v revolučních časech pod dívčím jménem Pajerová, prý při šíření mýtů o revoluci velmi zapracovala i na vylíčení své vlastní role. V roce 1990, když se s ní Blaive v Paříži seznámila, prý sama Pajerová hovořila o tom, že její role byla pouze podružná a v podstatě jen dělala překladatelku. V nynější interpretaci je předlistopadová členka SSM Filozofické fakulty vykreslována téměř jako ústřední hrdinka tehdejších událostí.

Blaive si při této příležitosti vzpomíná, jak v roce 2009 chodila po Václavském náměstí a četla si panely výstavy, které ke dvacátému výročí Listopadu připravil tehdejší ÚSTR. Ten tehdy vedl Pavel Žáček, jeden z vůdců studentské stávky v roce 1989 (dnes poslanec za ODS). A historičku fascinovalo, jak ÚSTR dělal právě z vůdců studentské stávky, mezi které patřili Žáček a Pajerová (dále třeba Martin Mejstřík, Šimon Pánek nebo Igor Chaun) hlavní hrdiny celé revoluce. Dokonce fascinovaně četla, jak tato parta studentů dopředu připravovala konec režimu.

Takže dnešní mládež se dozví, že studenti kolem Moniky Pajerové už dopředu statečně připravovali svržení komunistického režimu.

Podle historičky Blaive, působící v Ústavu pro studium totalitních režimů, je každá dějinná událost do značné míry ovlivněna interpretací. Dějiny vždy musí někdo napsat.

Vyprávění o Listopadu 1989 se podle ní zásadně změnilo po desátém výročí v roce 1999. Od té doby sledujeme jednoznačnou heroizaci listopadových studentů. Souviselo to i s aktivizací „občanské společnosti“ a nejrůznějších iniciativ a petic, kterých jsme od přelomu tisíciletí byli svědky. Studenti s aureolou listopadových hrdinů dodávali těmto iniciativám punc a prestiž. A tím zároveň rozšiřovali legendy o své roli v revoluci.

Podle historičky Blaive byla devadesátá léta trochu odlišná proto, že lidé si ještě pamatovali, že teorie o zlém komunismu, který lidé odmítali a statečných disidentech, kteří chtěli demokracii a občanskou společnost, nemá oporu v realitě. Až když se trochu zapomnělo, začal se tento narativ stále více rozšiřovat.

Jan Čulík, který rozhovor vedl, si vzpomněl, že sama Monika Pajerová v devadesátých letech vyzývala ke smíření a říkala, že „všichni jsme do určité míry kolaborovali, všichni jsme ve škole chodili na přednášky marxismu“.

Až kolem desátého výročí najednou začali studentští vůdci vznášet pořadavky, aby byli komunisté vyloučeni ze společnosti. Paradoxně v době, kdy se volební podpora KSČM blížila dvaceti procentům.

„Těžko budovat demokracii na základě toho, že někoho vyloučíte,“ souhlasila Blaive. Vylučovat toho, kdo nesouhlasí, je podle ní spíše komunistický způsob myšlení.

Sama Pajerová prý věřila, že když komunisté nebudou mít přístup do médií a nebudou mít možnost voliče oslovit, že tím ta strana skončí.