Úvodem se Bobošíková věnovala materiálům, které o sobě zveřejnil Petr Pavel na svých prezidentských webových stránkách. Zveřejnil tam prohlášení o mlčenlivosti, které podepsal v roce 1987, a sice že pomlčí o všem, co s ním bylo projednáváno na Ministerstvu národní obrany. „Takovéto prohlášení jsme museli podepisovat všichni, protože bez tohoto prohlášení bychom vlastně nemohli ani absolvovat kurz, ani se na něj připravovat,“ zmínil Beneš. 

Následně se zabývají doporučeními pro kurz, která Pavel nezískal a která získal. Jaké má Beneš vysvětlení pro to, že čím byli lidé Petru Pavlovi blíže, tak ti doporučení nedávali, a čím byli výše a dál, tak ti doporučení dávali naprosto rychle a jednoznačně. „No, všecko to nasvědčuje tomu, že pan kapitán tehdy musel mít nějaký zvláštní způsob, jak získat ta doporučení v rámci toho uspořádání, protože výsadkový pluh byl podřízený přímo Vojenskému západnímu okruhu. A samozřejmě že velitel, jestliže dal nesouhlasné stanovisko, tak měl povinnost ho poslat dál a na tom západním vojenském okruhu už v podstatě, v souvislosti vzájemně zajímavé, byl jeho otec, který v podstatě pracoval na zpravodajské správě jako zpravodajský důstojník, a ten pravděpodobně našel cestu, jak tito lidé, kteří v podstatě měli tu pravomoc, to doporučení dali. Je to podle mého názoru trochu nesprávné, nebo bylo to nesprávné, protože jak jsem řekl, ten útvar měl to rozhodující slovo, ten útvar byl pro ten západní vojenský okruh a pro to řešení té části té politiky toho státu, to důležité, ty vyšší stupně samozřejmě měly takovýchto útvarů víc,“ dodal Beneš. 

„No, a jestli se stalo to, že on skutečně dostal doporučení od vyšších stupňů, tak je to nestandardní. Já jsem nikdy takovou cestou nešel, takže nabývám přesvědčení, že pan generál se tam dostal díky tomu, že tatínek, který byl nějakým způsobem exponován na Západním vojenském okruhu, na zpravodajské správě tohoto okruhu...,“ podotkl Beneš.

„Především na tomto dokumentu bych chtěl ukázat, byl na vyžádání. To je první věc. A když se podíváte na datum, kdy rozhodoval velitel útvaru, tj. tuším 19. května, tak do poloviny června rozhodl až náčelník generálního štábu, to je přímo raketová rychlost, to nikdy v podmínkách armády neexistovalo, aby šest generálů se věcí zabývalo tak rychle. Devatenáctého to poslal, dvacátého to rozhodovalo politické oddělení a mimochodem výbor komunistické strany, jehož byl členem, a ty ho nedoporučily v té době. A pak šest generálů najednou do poloviny června rozhodlo. To je neskutečný,“ podotkl k tomu také Kříženecký. Pozastavil se i nad tím, že nižší složky doporučení nedaly, ale vyšší pak ano.

„Jakmile vás nedoporučil útvar a stranická organizace, tak jste končili. To znamená, že musela tam být naprosto jiná nenormální cesta. Víte, pan generál přece ve svém, ve svém rukou psaném životopise napsal, že ausgerechnet 21. srpna u nich byli přátelé ze Sovětského svazu. Tehdá mu bylo asi sedm let nebo necelých sedm let, pak byl najednou v sedmnácti letech třicet dnů v Sovětském svazu. To považujete za obvyklé?“ pozastavil se také Kříženecký.