Vystoupení Angely Merkelové pár týdnů před volbami tedy mnozí považovali za vnitrostranický granát. „Jednu noc jsem se na to vyspala a pak jsem si stejně řekla, že je správné a zkrátka nutné, abych vyjádřila svůj názor,“ obhajovala své vystoupení, které se okamžitě objevilo v titulcích napříč celým světem.

„Jedinečná neloajalita. Proti Scholzovi doposud nepronesla jediné slovo. Chová se spíše jako politička Zelených, než CDU,“ psal bulvární Bild.

Ačkoliv tématem jejího prohlášení byla migrace (Merkelová vyzvala, ať „zklidníme debatu“) a spolupráce s AfD (exkancléřka doporučila spolupráci „všech demokratických stran“, mezi které německý mainstream „Alternativu“ nepočítá), všichni tak nějak cítili, že se tady dohrává mnohaleté politické klání.

Angela Merkelová si velmi nepřála, aby se Friedrich Merz stal předsedou strany, kterou dvacet let vedla. Dvakrát kvůli tomu věnovala všechen svůj politický kapitál a autoritu dost vysmívaným outsiderům. Napotřetí už Merz uspěl a exkancléřka jeho působení nijak nekomentovala. Až do konce ledna, kdy si své entreé nechala na horkou fázi předvolební kampaně.

Merz a Merkelová, to je politický příběh Německa v jednadvacátém století. Při vší úctě k představitelům ostatních stran, je to právě CDU, kdo určuje politické trendy v osmdesátimilionové a velmi nepřehledné spolkové republice. Křesťanská demokratická unie je považovaná za typického představitele „lidové strany“, která oslovuje voliče všech věkových i sociálních skupin a udržuje mezi nimi alespoň základní sociální smír. Díky tomu ve druhé polovině dvacátého století získávala téměř vždy volební zisky přes 35 procent a do opozice se dostávala jen když se proti ní spojili úplně všichni.

Souboj dvou M patřil k faktorům, které po roce 2000 přepsaly politické zvyklosti. Nesnášenlivost trvající už skoro 25 let, to je i na hodně stabilní a neměnnou německou politiku unikátně dlouhá doba.

Všechno to začalo právě na přelomu tisíciletí, když „Unií“ zmítal korupční skandál, který zcela zničil dědictví kancléře Helmuta Kohla. Ten odešel po šestnácti letech v čele vlády a ve straně jej vystřídal Wolfgang Schäuble. Právník z německo-francouzského pohraničí, který v politickém prostředí vyrůstal už od dětství, byl považován za šedou eminenci Kohlovy vlády. V roce 1990 mu na předvolebním mítinku ozbrojený šílenec prostřelil páteř, což jej upoutalo na invalidní vozík a statečný boj s handicapem mu mezi lidmi vybudoval i solidní popularitu, takže byl vnímán jako přirozený Kohlův nástupce.

Na začátku roku 2000 musel kvůli úplatku od jistého zbrojaře i on odstoupit, a jeho nástupnictví se stalo počátkem souboje Merze s Merkelovou. Oběma bylo 45 let, v devadesátých letech se propracovali do stranického vedení, byli v nejlepším politickém věku a cítili dost energie i zkušeností, aby převzali řízení strany i celé země.

Na druhou stranu ale soupeři nemohli být rozdílnější.

Bohatý synátor a berlínská vědkyně

Joachim-Friedrich Martin Josef Merz vyrůstal v malebném a bohatém Sauerlandu na pomezí Vestfálska a Hesenska, kde si bohatí průmyslníci z blízkého Porýní stavěli svá venkovská sídla. Jeho otec zde byl prezidentem soudu, ale ještě větší vliv na něj měl dědeček z matčiny strany, místní starosta a vlivný regionální politik, v jehož sídle (nedávno prodaném za dva miliony euro) rodina žila. 

Dědeček Josef Paul Sauvigny, potomek francouzské šlechty, v pestrých dějinách dvacátého století prošel členstvím v jednotkách SA i Hitlerově NSDAP. Vnuk prošel funkcemi ve stranické mládeži CDU a po studiu práv stáží na soudě, který po pouhém roce vyměnil za komerční advokacii. Mezi jeho klienty patřil třeba vlivný Svaz chemického průmyslu.

V roce 1989 úspěšně kandidoval do Evropského parlamentu a o pět let později se stal poslancem Spolkového sněmu, nejdůležitějšího německého politického fóra. V klubu CDU/CSU se velmi rychle prosadil na místopředsedu a vlivného člena rozpočtového výboru. Když na začátku roku 2000 musel rezignovat Wolfgang Schäuble, který si vedle stranického předsednictví držel i funkci předsedy frakce (v Německu je vlivnější, než Marek Benda s Alenou Schillerovou u nás), stal se po něm předsedou poslaneckého klubu.

Intrikán Schäuble ale nechtěl, aby skupina mladých ambiciózních poslanců, do které Merz patřil, ovládla vše a proto jako novou předsedkyni strany podporoval Angelu Merkelovou. Do té doby spíše nenápadnou členku stranického vedení.

Výzkumnice z východoněmecké Akademie věd se dala na politiku hned po pádu Berlínské zdi, ale do CDU vstoupila až poté, co v prvních volbách po roce 1989 vybouchla malá strana Demokratické probuzení, ke které se přidala původně. Jejími politickými patrony od počátku byla rodina De Maizierových, z nichž Lothar de Maiziere byl posledním premiérem NDR (velké plány na kariéru ve sjednoceném Německu mu překřížila lustrační příhoda s donášením Stasi) a jeho bratranec Thomas De Maiziere to pak ve vládách Merkelové dotáhl až na ministra vnitra.

Mladá Angela Merkelová

Merkelová s podporou od Schäubleho stranické volby vyhrála, ovšem Merze od té doby vnímala jako nejnebezpečnějšího rivala. Ve svých nedávno vydaných memoárech to popsala velmi neutrálně: „Oba jsme chtěli být šéfy. To jsou situace, které v politických stranách nastávají, a je nutné je vyřešit“ (Angela Merkelová: Svoboda, strana 240). Toto „vyřešení“ ale v reálu mělo podobu dlouholetého politického souboje, ve kterém si podle všeho obě strany nic nedarovaly.

Merkelová ve svých memoárech připomíná schůzku, kterou měl mít Merz krátce po Schäubleho odstoupení v radniční restauraci v Lübecku, kde měla být plánována kandidatura saského premiéra Kurta Biedenkopfa, v té době už sedmdesátiletého, kterého by Merzova skupina ovládala.

A také zmiňuje takzvaný „Andský pakt“, tak trochu bájné společenství někdejších funkcionářů stranické mládeže, které mělo vzniknout na konci sedmdesátých let při přeletu And cestou na jakýsi festival katolické mládeže v jižní Americe. Nad kolující láhví whisky tam měla vzniknout dohoda o společném prosazování pravicových myšlenek. Součástí měl být i slib celoživotní vzájemné politické podpory.

Problém historky byl v tom, že Friedrich Merz do této skupiny ambiciózních svazáků nepatřil. A její bombastické „rozkrytí“ v časopise Spiegel v roce 2003 dodnes někteří považují za dílo Angely Merkelové, protože účastníci zmíněného letu patřili k jejím stranickým oponentům.

Mělo jít o reakci na dění před volbami 2002, kdy po několika začátečnických chybách Merkelové její rivalové zkoušeli nepříliš oblíbenou východoněmeckou vědkyni odstranit. Merkelová ale všechny převezla, když se nechala zvolit místo Merze předsedkyní poslaneckého klubu. V následujících letech bude ona „v ráži“ a Friedrich Merz na ústupu.

V roce 2004 ztratí funkci i místopředsedy poslaneckého klubu a znovu vstoupí do advokacie. V roce 2005 sice ve svém volebním obvodě získá rekordních 57 procent hlasů, ale Merkelová, která se po vítězství stává kancléřkou, už jej do žádné funkce nepustí. V dalších volbách už nebude ani kandidovat.

Multimilionář z dozorčí rady

V exekutivě Merkelové mají kromě stranického bosse Schäubleho a patrona de Maiziera slovo příslušníci jiné stranické frakce, která si říká „Pizza Connection“. Spojenci z pizzerie (původně se skutečně scházeli v jedné italské restauraci v Bonnu) prosazují, aby se CDU posunula programově více do středu a navázala kontakty se sociální demokracií a se Zelenými. Tento posun akceptovala i Merkelová a vyjádření našel v novém heslu Unie „die Mitte“ (střed).

Nepostradatelnými se pro Merkelovou z účastníků pizzových setkání stanou zejména Ronald Pofalla a Peter Altmeier. Pofalla, protřelý politik a několikanásobný objekt policejního vyšetřování s domovní prohlídkou, se zapíše do dějin čtyř vlád Merkelové nejen nejasnou rolí v aféře „odposlechů pro Američany“, ale rovněž coby verbálně agresivní krotitel rebelujících poslanců. V posledním období Merkelové pochopí situaci a nechá se jmenovat do představenstva německých drah.

Poražený Friedrich Merz v letech 2005-2009 vykonává funkci řadového poslance bez vlivu, ale současně se začíná věnovat byznysu. V takovém rozsahu, že z něj tato fáze ekonomicky aktivního života měla udělat multimilionáře.

Hned v roce 2005 se stal partnerem advokátní kanceláře Mayer Brown. V této pozici měl ještě coby poslanec v parlamentu otevřeně lobbovat za zájmy německých těžařů.

V dalších letech měl advokát Merz zasedat hned v několika desítkách velkých firem jako člen správní či dozorčí rady, což jsou obvykle štědře placené funkce bez nutnosti každodenní aktivity. Typově šlo o bankovní dům Comerzbank, pojišťovnu Winterthur, letiště Kolín/Bonn, chemický koncern BASF nebo výrobce vlaků Stadler.

Asi největší pozornost ale budilo jeho působení v mezinárodním finančním domě BlackRock, který má být aktuálně jedním z největších světových kapitálových vlastníků. Merz své působení po kritice ze střetu zájmů ukončil až v roce 2020.

„Jsem velmi zvědavý na to, jak se právě on, úzce spojený s americkým investorem BlackRock, vyrovná s novým americkým prezidentem,“ poznamenal k tomu pro ParlamentníListy.cz politolog Petr Robejšek.

Na veřejnost v té době příležitostně pronikaly zejména Merzovy nároky na honoráře, když působil v dozorčí radě bankovního domu HSBC, hovořilo se o denní sazbě 5000 euro. Rozruch vzbudily i jeho mnohatisícové faktury za expertní účast v politickém magazínu veřejnoprávní televize.

Vedle toho působil i v „neziskovém sektoru“, třeba v Trilaterální komisi nebo jako předseda německo-amerického sdružení Atlantik-Brücke.

Veterán zařídil comeback

Když se po volbách 2017 začalo mluvit o konci Angely Merkelové, byl stále častěji zmiňován i Merzův politický comeback. Naposledy zde měl sehrát důležitou zákulisní roli Wolfgang Schäuble, který Merze přímo vyzval k návratu a měl ve straně lobbovat za jeho zvolení.

Angela Merkelová ale představu, že by jí v čele strany vystřídal právě starý rival, jednoznačně odmítala. Pro volební sjezd 2018 se tak stala její favoritkou Annegret Krampová-Karrenbauerová. Předsedkyně vlády z malého Sárska předtím podpořila její migrační politiku a následně se stala po Ursule von der Leyenové ministryní obrany. Politické výkony absolventky trevírské politologie, jejíž nevyslovitelné jméno se zkracovalo na AKK, ale po několika měsících vedly k její rezignaci. Do voleb CDU nakonec vedl Armin Laschet, ministerský předseda Severního Porýní a jeden z někdejších účastníků debat nad pizzou.

Únavu veřejnosti po šestnácti letech vlády Merkelové ještě podpořily jeho trapasy, třeba když se smál při smutečním projevu prezidenta za oběti povodní. CDU volby 2021 prohrála a odešla do opozice.

Friedrich Merz se vrátil do parlamentu, když ve svém domovském obvodě celkem nevybíravě odsunul dosavadního poslance. A v únoru 2022 se napotřetí stal předsedou strany.

Politolog Petr Robejšek nedávno pro ParlamentníListy.cz zhodnotil: „Je to typický politik, tedy mocichtivý oportunista, který má nepopiratelnou ekonomickou kompetenci, ale zároveň je vybaven velmi výbušným a panovačným charakterem. Ten mu bude v nadcházejícím období spíše na škodu“.

Původně se chtěl orientovat na ekonomiku a avizoval návrat k pravicovým hodnotám. V tom jej podporoval i nepostradatelný stranický veterán Schäuble, který zemřel v prosinci 2023. Postupně ale z ideálů malého levného státu, které kdysi propagoval (do vítězných voleb 2005 šel s heslem „daňové přiznání, co se vejde na pivní tácek“) byl nucen výrazně slevit.

V loňskem roce dokonce musel připustit, že při současném tempu růstu veřejných výdajů není udržitelný zákonný limit pro rozpočtové schodky, který kdysi CDU prosadila pod názvem „dluhová brzda“. Vyvolal tím kritiku, že opouští poslední z pravicových principů své strany.

Mnozí tvrdí, že i to je důvod, proč před volbami začal místo ekonomiky více upozorňovat na problém migrace. Množství zločinů spáchaných v poslední době lidmi s „migračním pozadím“, jak se v Německu korektně říká, ale zvýšený zájem o toto téma do značné míry vysvětluje.

Na začátku roku, v reakci na terorismus v Magdeburgu a vraždy v Aschaffenburgu, předložil Merz plán na přísnější přístup k nově příchozím. „Nezvládneme to,“ řekl se zjevným odkazem na deset let stará slova své předchůdkyně.

Jeho plán se v Bundestagu rozhodla podpořit i AfD, což vyvolalo protesty levice, že dochází k prolomení izolace doposud odmítané strany. Merz sám to hájil slovy, že jde o „spontánní hlasování“.

Přesto po této události vystoupila Angela Merkelová a varovala jak před jakoukoliv spoluprací s AfD, tak před přehodnocováním „vítací politiky“, kterou ve vztahu k migrantům před deseti lety nastolila.

„Všichni víme, že kdybychom před deseti lety dělali migrační politiku lépe, tak by žádná AfD v parlamentu nebyla,“ reagoval podobně ostře Merz.

Německá média píší, že Merkelová svým vstupem Merzovi nechtěně pomohla. V podstatě všem řekla, že CDU Friedricha Merze už není CDU z jejích časů, která konzervativní voliče odrazovala.

Tak jednoduché to ale s jeho vládou celkem jistě nebude. Vlastně se neočekávají žádné zásadní změny. „Dost záleží na tom, kdo bude jeho koaličním partnerem. Momentálně jsou v průzkumech na dobrých a podobných pozicích Sociálnědemokratická strana (SPD) a Zelení. Když budou v koalici Zelení, bude to ohledně míru na Ukrajině katastrofa. Když SPD, tak to bude trochu lepší. U obou je otázkou, jak dlouho může taková koalice trvat,“ řekl pro ParlamentníListy.cz lužickosrbský historik, právník a levicový politik Heiko Kosel.