Z kebabu se stalo „jídlo chudých“. Ti, kteří nechtějí nebo z náboženských důvodů nemohou klasickou sekanou, tedy „Leberköse“, která je vyráběna především z vepřového masa, mají turecký, kurdský či jiný Dürüm za nejobyčejnější jídlo, které se konzumuje prakticky denně. Odhaduje se, že v celém Německu se denně spořádá až půl milionu kebabů.

Občerstvení už není za pakatel

Prodejny tohoto občerstvení se nacházejí v centru i na předměstích, v obchodních centrech i na nádražích. Tak jako v Česku vytěsnily další druhy občerstvení a mnohdy se na vesnicích staly jedinou „čerstvou občerstvovnou“ za levný peníz. Protože jak u nás, tak i v Německu padají hospůdky jedna po druhé, je kebab a pizza jedinou hotovkou v nabídce občerstvení.

„Situace je alarmující,“ říká čelní představitel mnichovské levice Gustav Ballin. „Ceny rostou sice plíživě, ale neustále.“ A jsou komodity, které vylétly skoro z měsíce na měsíc. Právě kebab je ukázkou rychlého růstu cen. Ještě v loňském roce jste se najedli za 3 nebo 4 eura. Dnes dvakrát tolik. „To není normální,“ kontruje mladá maminka v bavorském Chamu, která si přišla ke zdejšímu prodejci pro „pravidelný“ kebab. „Je to nejlevnější cenově dostupné jídlo. Už dohání pizzu.“

Každá cena má svou mez

Vzhledem k tomu, že se cena dostává k minimální sociální částce za hodinu práce, což činí necelých 15 eur, je kebab předmětem politických vášní. Levicová strana Linke chce zastropování ceny u více výrobků. Döner by měl být prubířským kamenem.

Prodejci vysvětlují, jak jen mohou. Za zdražení kebabu mohou vyšší energie a náklady na mzdy. Klasika. K tomu také výrazná vyšší poptávka, která roztáčí spirálu hledání levných dodavatelů, kteří ale po Evropě nejsou. Cena kuřecího masa se relativně drží, hovězí je však na vzestupu a jehněčí letí nejvýše. A pak přidané nutné výdaje. Třeba náklady na platbu likvidace obalů, ty v Německu deptají především malé výrobce a prodejce. Už i prodejci sběratelských materiálů musí platit nějaká eura. Věc, kterou prosadili Zelení.

Turci proti Turkům?

Zajímavostí je, že spolkový ministr zemědělství je Turek z komunity minulých generací, kteří přišli budovat SRN, Cem Özdemir. Patří k velkým zastáncům Green Dealu, což je trnem v oku už nejen farmářům, ale postupem času i běžným občanům, od mladých rodin až k důchodcům. Únava ze současného vládnoucího „semaforu“, sdružením tří stran pod vedením premiéra Scholze, je vidět na každém kroku. „Vidím, jak se to tady zadrhává, systém jako by byl v koncích,“ říká jeden z prodejců, který nechce být uváděn. Zatímco McDonalds nebo třeba Burger King cenově nezvedají, protože jsou dostatečně ekonomicky silní, nám nezbývá nic jiného, když vstupy jsou měsíc od měsíce dražší. A lidi šetří, takže se to zhoršuje.“

Je trendem nákup v marketech a připravit si doma jídlo či svačinu? Je to tak i v Německu, ale nejen tam. Je zvláštní pozorovat, jak se obdobné problémy ukazují na obou stranách hranic. I když i u nás si kebab dáte v mnoha malých sídlech ještě pod stovku, magická hranice 100 korun je překonána. Přesto jsme stále podstatně levnější, než u našich západních sousedů. Samozřejmě, je třeba mít stále na mysli odlišné platové i životní podmínky.

Zastropování cen v Česku je téměř nemyslitelné. V Německu o tomto problému vážně uvažují i turecká politická uskupení, například levicová mládež nebo kurdské strany. Uvítali by to i uprchlíci, z nichž mnozí obracejí každý cent.