Dědic s falešnou krví. Internetová stránka, která se v posledních dnech stala předmětem zájmu, popisuje příběh Johna Omonda Muchy a jeho dědictví po umělecké rodině Muchových.

Kauza znovu oživuje bizarní rodinný příběh Johna Omonda, londýnského bankéře, který se po roce 1989 zjevil v Praze a začal se prezentovat jako potomek slavného malíře Alfonse Muchy a kulturní mecenáš.

Téma jeho biologického otce je velmi ožehavé, sám o něm prakticky nemluví. Stejně i o jakémkoliv důkazu, že Jiří Mucha, se kterým se rozešel ve zlém, vzájemný příbuzenský vztah uznal. Jak popisují novináři z IDNES.cz, hned po představení jim položil telefon. Redakci ParlamentníchListů.cz již několik měsíců nereaguje ani na dotazy zaslané e-mailem.

Sám John Omond o svém dospívání taktně říká, že „na vztah rodičů opravdu nepasují žádné obecné normy“. Manželství Jiřího Muchy a Geraldine Thompsonové, dvou temperamentních umělců, mělo být velmi divoké (sexuální večírky Jiřího Muchy v bytě na Hradčanech jsou po Praze dodnes legendární) a v jeho průběhu došlo několikrát k dlouhodobému odloučení, kdy si oba žili i několik let vlastním životem.

O rodinné historii mluvil například i v DVTV, kde hovořil o tom, že neumí říci, čím pro něj byl jeho otec (míněn Jiří Mucha), a že je to smutné.

„Doufám, že se spory o epopej chýlí ke konci. Existují fámy, že ji chci pro sebe, ale tak to není, už 30 let se snažím udělat vše pro odkaz mého dědečka,“ říkal také Daniele Písařovicové.

Realita byla taková, že si po sporech s Jiřím Muchou a odchodu do Anglie, kde se vrhl na kariéru ve finančnictví, nechal změnit jméno. Dvacet let vystupoval pouze jako John Omond, podle skotských předků své matky. Na sítích se objevil dokument, který tuto změnu jména v roce 1970 potvrzuje.

Od rodiny Muchovy se v následujících desetiletích spíše distancoval.

Když se s vidinou dědictví začal k rodině Muchových opět hlásit, vysvětloval změnu jména různě. Jednou, že nechtěl, aby jméno Mucha bylo spojeno s oborem finančnictví, jindy zase uváděl důvod, že Angličanům se jméno Mucha špatně vyslovuje a také, že je v tomto jazyce spojeno s dojmem, že jeho nositel je černoch.

Proto Jiří Mucha usiloval o to, aby se dědictví po Alfonsi Muchovi, jehož odkazu věnoval celý svůj život, nedostalo do rukou Johna Omonda. Nechtěl však kvůli ohledům na svou manželku jít cestou zpochybnění otcovství. Po konzultacích s advokátkou Dagmar Burešovou vydal formou notářského zápisu prohlášení, kterým odmítá nárok Johna Omonda na muchovské dědictví.

Ještě předtím měl v říjnu 1972 deklarovat, že Johna Omonda nepovažuje za svého syna. Jako jeho biologického otce označil filmového režiséra Vladimíra Čecha, se kterým psal scénáře k filmům. Dokument kolující internetem je jedním z hlavních důkazů tvrzení o „falešné krvi“.

Svědectví o jeho vůli zabránit přesunu uměleckých skvostů na londýnského bankéře vydala podle dokumentů kolujících internetem i mecenáška Meda Mládková, která měla v dopise ministru kultury Pavlu Dostálovi v roce 2003 popsat, co jí Jiří Mucha v soukromém rozhovoru řekl.

Jiří Mucha zemřel v roce 1991. John Omond opět začal používat jméno Mucha a společně s matkou Geraldine se zapojil do dědického řízení.

Následně byla podle informací, které získaly ParlamentníListy.cz, větší část uměleckého dědictví po Alfonsi Muchovi vyvedena do trustu založeného v Lichtenštejnsku, menší pak do Nadace Mucha, zřízené v České republice.

Web PrahaIN.cz, který o kauze rovněž napsal, zmínil velmi podivný průběh dědického řízení, ve kterém byly pražskou notářkou mnohonásobně podstřeleny odhady ceny děl Alfonse Muchy. Zatímco v dědickém řízení byly odhadnuty dohromady v jednotkách milionů, při odhadu pro výstavu v Japonsku byly ve stejné době oceněny v desítkách milionů dolarů.

Dědic opustil londýnskou City a začal se prezentovat jako mecenáš umění a strážce odkazu předků a v roce 2012 po smrti matky přešlo muchovské dědictví definitivně do jeho rukou. Kauzu obsáhle popsala kunshistorička Vlasta Čiháková.

Do procesu vstoupila architektka Jarmila Mucha Plocková, která je skutečnou a uznanou dcerou Jiřího Muchy. Ta byla v dědickém řízení v devadesátých letech opomenuta, v novém tisíciletí po několika letech tahanic byla výměnou za majetkové ústupky uznána za Muchova dědice na úrovni Johna Omonda.

V roce 2016 se pak pan Mucha Omond (proti vůli paní Mucha Plockové) žalobou začal domáhat vlastnictví Slovanské epopeje, díla, které Alfons Mucha věnoval Praze. John Omond Mucha tvrdil, že Praha nedodržela podmínky darování, hrozil mezinárodní ostudou a milionovými škodami.

A příběh tohoto soudu, ve kterém John Omond kromě jednoho rozsudku neustále prohrával, ale přesto jím přitlačil vedení Prahy k velevýhodné mimosoudní dohodě, už jsme publikovali. Zajímavý po všech stránkách je jeho prohlášení, že „dědečkovu Epopej nechám v Praze, podmínkou je Savarin“.

Ukazuje se, že hlavní strůjce dohody, která může Prahu stát téměř půl miliardy korun (nájemné ve výši přibližně 1,5 milionu měsíčně po dobu 25 let), má velmi pochybnou legitimaci.

Nové informace o vztahu Johna Omonda k rodině Muchových (v dohodách s Prahou vystupuje jako „dědic“) přidávají do dalšího postupu „kauzy Savarin“ další velké otazníky.

Stejně jako negativní stanovisko Ministerstva kultury, které odmítlo navrhované stavební úpravy developera. Tyto úpravy by podle památkářů zasáhly do historického centra Prahy stejně brutálně, jako stavba metra.

Stejně jako aktuální dění na pražském magistrátě, kde jiné pro město nevýhodné zakázky vyšetřuje Národní centrála proti organizovanému zločinu.

Dodejme, že dohoda, kterou uzavřelo hlavní město Praha s Johnem Omondem a developerskou společností CRESTYL, je avizována pouze jako předběžné „memorandum“.