Moderní česká společnost podle Jiřího Padevěta trpí. Trpí potřebou neustále se vymezovat proti nějakému nepříteli. Tu silnějšímu, tu slabšímu, tu spíše vybájenému. Platilo to v roce 1945, kdy jsme se po konci války báli nacistického hnutí odporu Werwolf. V padesátých letech se lidé báli jaderné války, kterou měly údajně rozpoutat Spojené státy, a báli se vnitřních nepřátel komunistického režimu. Mnozí lidé byli v této době popraveni jako kontrarevolucionáři. Právě na ně pak bylo možné svést neúspěchy režimu.

Ztroskotanci, disidenti a dnešní uprchlíci jedno jsou

V sedmdesátých letech jsme v komunistických médiích slýchali o ztroskotancích a samozvancích, kteří se snaží rozvrátit socialistickou republiku a pošpinit nerozborné přátelství s Moskvou. A právě na pověstné ztroskotance a samozvance v čele s Václavem Havlem bylo možné svést mnohé neúspěchy.

Stejný vzorec se podle autora opakuje i dnes. U moci již sice nejsou komunisté, ale my opět hledáme nepřítele, na kterého bychom mohli svést naše problémy. A našli jsme ho v uprchlících, byť se na našem území prakticky nenalézají. Policie podle ministra vnitra Milana Chovance (ČSSD) zachytí asi tak deset běženců měsíčně. Přesto téma migrantů budí v české společnosti prudké vášně.

„Máme se báječně, nejlépe, jak jsme se kdy měli. Přesto je postaven strašák tak mohutný, že rozděluje teď už bývalé přátele, dokonce i příbuzné. Rozděluje společnost na tábory, které, kdyby povolil zákonný rámec, odhodí klávesnice a notebooky a místo střetů na sociálních sítích půjdou do střetů fyzických. Rozděluje nás něco, co řešit musíme, ale co se nás bezprostředně existenčně netýká,“ upozorňuje Padevět.

Celý text najdete zde

Uprchlíci se opět stali strašákem, který odpoutává pozornost od problémů, které sami nezvládáme řešit. Uprchlíci dokazují, že neumíme věcně diskutovat o problémech a raději nasloucháme těm, kteří nabízejí jednoduchá, populistická a prakticky neproveditelná řešení problémů.