Čírtková na svém Facebooku začíná příspěvek slovy o pietních aktech na paměť válečných hrdinů. „Vždy v září se tady v Kolíně koná pietní akt na paměť kapitána Václava Morávka. Klaníme se jeho odvaze, připomínáme si jeho odbojovou činnost, pokládáme věnce k pamětní desce, hudba hraje a politici řeční. Podobně se oslavují parašutisté, kteří nebojácně seskočili na nepřátelské území a položili své životy v boji proti nepříteli,“ píše advokátka.

„Člověk by se skoro domníval, že si z těchto skutků vezmeme příklad i do dnešní doby, když už o nich umíme tak pěkně řečnit, leč není tomu tak,“ tvrdí a připomíná dvě hlavní mediální témata posledních dní.

Nejprve se zamýšlí nad koronavirem a strachem, který z něj mnozí lidé mají. „Boj s virem způsobuje, že dospělí lidé v desetimilionové zemi, kde je aktuálně kvůli této nemoci tři sta pacientů hospitalizováno, se bojí vyjít i pro rohlíky do samoobsluhy. Chápu, obyvatelstvo se podařilo vyděsit dokonale a plošně, nepřítel není vidět a válečná rétorika funguje. Nikomu jeho strach nevyčítám. Ale – lidé ochromení strachem mají averzi vůči těm, kdo se jím ovládnout nenechali,“ všímá si Čírtková.

„Poškodit nás ale může jen ten, kdo má virus v sobě, nikoliv ten, kdo nenosí roušku. Samotné nenošení roušky, pokud je člověk zdráv, nikomu dalšímu neublíží. Racionalita se z lidského konání zcela vytratila a i ve městech, kde nejsou téměř žádní nemocní, se všichni musejí povinně chovat, jako by měli lepru,“ je s povinným nošením roušky nespokojená Čírtková.

„Druhý boj vedeme s dávno mrtvým sovětským generálem. Sleduji to z odstupu, protože jsem to pokládala za záležitost obyvatel pražské čtvrti, kde socha zemřelého válečníka stála. Pokud by odstranění sochy bylo většinovou vůlí těch, kteří kolem ní žijí, asi by na tom nebylo nic zásadního; lidé si zkrátka upravují své okolí podle svého vkusu. Nicméně nezdá se, že by tomu tak bylo. Z odstranění pomníku se stala provokace komunální reprezentace vůči světové mocnosti, která přerůstá do nepříjemných diplomatických konfliktů,“ hodnotí advokátka.

Podle Čírtkové jsou zainteresovaní politici srabi. „Jsou poschováváni na neznámých místech a nevystrčí nos, dokonce ani s rouškou. To je tedy příklad odvahy,“ kritizuje.

„Nemyslím, že někdo věří absurdní historce o muži s ricinem v kufříku, ale i kdyby ano – taková možnost tady přece už bude stále. Ratlíci statečně štěkali, mocnost zavrčela. Stáhnout ocas mezi nohy a zalézt, to je reakce těch, kdo kácí pomníky mrtvých generálů,“ píše Čírtková s tím, že kapitán Morávek by si radši vzal pistoli, šel ven k nepřátelům, a ještě bez roušky.