Zaslouží si Miroslava Němcová solidaritu kvůli útokům Dmitrije Medveděva na její osobu?Anketa
Blížící se konec války na Ukrajině je výzvou nejen světové diplomacii, jak pružně najde schopnost hovořit s vítězem o porážce a podmínkách kapitulace, ale je i výzvou pro českou armádu. Jak zapomenout na většinu z toho, co se naučili její důstojníci ve škole, a vyhodit většinu z toho, co má, do starého železa. Vojáci budou muset drasticky přehodnotit své cíle, revidovat prostředky pro jejich dosažení a hledat chytré lidi, finance i technologie. Přesvědčit nás, že má cenu je platit. Měli by uvažovat i o tom, jak být užiteční v době míru a co nejméně neužiteční v době války.
První poučení je, že mír je přestávka mezi dvěma válkami. Druhým poučením z Ukrajiny je, že řeka je překážka horší než nepřátelské opevnění. Třetím poučením může být, že i dětské autíčko na vysílačku uveze minu či granát. Čtvrtým poučením je, že i mina může být ovládána vysílačkou a rozezná vlastní od cizích. Páté poučení je, kolik lidí při útoku protivníka umře, aniž dostane příležitost si vystřelit, a kolik jich za rok umře na průměrných 100 kilometrech fronty. Šestým poučením je řečnická otázka, zda česká armáda existuje proto, aby bránila stát, jeho kritickou infrastrukturu a civilní obyvatelstvo, nebo ji platíme, aby si hrála na státní žoldáky v cizině. Posledním poučením je, že když ve volbách zvolíte špatně, skončí to válkou.
Začíná zbrojení pro válku dronů a záškodníků. Ne, příští válku nepovedou těžce ozbrojená uskupení dělostřelectva, tanků a motorizované pěchoty za mohutného řevu uráááá. Nebude žádná bitva u Kurska. Nepotřebujeme obrněné krabice na pásech. Neuvidíte z nich dron, nevystřelíte na něj. Nejde z nich střílet ani do boků či vzad, jak to šlo ze starých bévépéček. Dnes jsou to pojízdné rakve s dokonalými, ale nepancéřovanými věžičkami, které lze proto zneškodnit velkorážnou odstřelovací puškou na půl kilometru. Příliš velké, příliš těžké. Příliš líné. Neumějí plavat, neumějí se potápět.
Nosnost de facto všech českých mostů je tragicky menší než váha takové kolony. Jejich technický stav je tristní. Skrytý dluh za dlouhou dobu jejich neopravování už přesahuje dva biliony korun. Navíc… každý most má nejen technický list, který je dnes už i na internetu, ale i GPS adresu. Rozbít ho raketou je otázkou minut. Problém mají i silnice z příliš měkké asfaltové živice. Kovové pásy obrněnců ji rozbijí, k silnicím ohleduplné gumou „obuté“ pásy kloužou v bahně. To je pro válku fatální rozdíl mezi tanky ruskými a západoevropskými.
Pro logistiku jsou ideální těžké české vozy TATRA Force ve verzích od 4 x 4 po 8 x 8, do hor pohraničních oblastí pak vozidlové komplexy, které nemáme, ale měli bychom vyvinout a vyrábět – analogy ruských arktických verzí DT-3, DT-4, DT-10, DT-20 a DT-30. Případně americký M561 Gama Goat na podobném principu, známý svou schopností jezdit po výjimečně drsném a bahnitém terénu vietnamského bojiště. Abychom se chovali ekonomicky: všechna tato vozidla lze v míru garážovat a sdílet s municipalitami či civilními provozovateli a používat jako nákladní či zásobovací, případně jako tahače dřeva v horách či s primitivním nástavcem jako radlice na odklízení sněhu či následků povodní. I ženijní verze jsou občas potřeba, když velká voda strhne most. Dost velká úspora pro stát, jestliže řidiči a mechanici dostanou takovouto praxi v terénu... Spolehlivost vyzkoušená, průchodnost terénem takřka absolutní.
Příští válku povedou rychlé lehké přepadové jednotky na lehkých, rychlých all terrain vozidlech, která se budou umět brodit i plavat, budou vybavena pasivním termovizním viděním, malými radary, rozpoznávači vlastních jednotek a digitálními širokopásmovými pojítky. Ta jsou nejdůležitější, mohou propojit průzkumný vrtulník nebo vysokoletící dron s pozemní jednotkou a udělat z nich palebný komplet. Tyto radary či noktovizory pro každé vozidlo nemáme, vozidla také nemáme, ale disponujeme vším pro jejich vývoj i výrobu. A opět: civilní nevystrojené verze nebo dočasně odstrojené vojenské verze lze používat všude, kde nejednotně a izolovaně stát nebo jeho organizace nakupují – na stavbách, při geologickém průzkumu, u IZS, horské služby a dopravě v horách a lesích, při ostraze hranic.
Jako výzbroj bude každé útočné vozidlo muset mít malý salvový raketomet a na střeše nabíječku VTOL dronů. Vzor těžce ozbrojená rolba, Kübelwagen, Jeep Willys nebo bugina. Ovšem silný motor, dostatečná zásoba paliva v malých od sebe oddělených nádržích. Univerzalita. Naprostá bezporuchovost a extrémně snadná opravitelnost v týlu. Místo vlastního vývoje a české výroby česká armáda nakoupila civilní(!) verze japonské Toyoty Hilux. High luxus. Nesmyslný. Váha 3,1 tuny, cena za kus přes milion. Dobrý pro nákupčího, dobrý pro používání v míru. Jeep Willys MB vážil tunu a stál 739 000 dolarů. Američané ho dokonce osadili 37mm protitankovým dělem M3 a kulometem Browning M1917A1… Armáda vedle toyot nakoupila staré německé tanky a jásá. Kupuje šílená samohybná děla Dana-2. Jejich životnost v boji proti „létajícím granátům s mobilním telefonem“ je minimální.
Každý z budoucích zbraňových kompletů musí mít skladebnou modularitu a pokud možno co největší interoperabilitu, aby šlo z bojem zničených nebo poškozených zařízení jednoduše vymontovat fungující součásti a opravit zařízení jiná. Podstatná je kompatibilita hardwaru a rozhraní. Vzorem může být lego. Software musí být předmětem permanentních inovací. Zapomeňme na autorské právo, průmyslová tajemství a různá kurvítka. Základem je jednoduchost, unifikace, levnost a sériovost výroby z co nejdostupnějších materiálů. Unifikace rozměrů, zdrojů napájení a jejich napětí, konektorů a sběrnic, úchytů, šroubů i matic. Pokud možno vlastní vývoj i vlastní výroba. Vlastní materiálová základna. Nezbytná je ověřená spolehlivá funkčnost, robustnost. Ukázalo se v Izraeli i v Rusku, že dovoz věcí dvojího užití bývá předmětem embarg a omezení, podmiňováno ztrátou samostatnosti rozhodování či politickým vydíráním. Trh bez přívlastků neexistuje. Kdy už si to všichni uvědomí?
Vozidla musí být co nejpevnější, a přitom co nejlehčí, musí umožňovat lafetaci různých zbraní a letecký transport v závěsu pod jakýmkoliv vrtulníkem, musí se umět brodit v metr hluboké vodě, měla by umět i plavat. Protože do pontonového mostu se dobře trefuje, do roje plovoucích aut hůř. Takže humvee ne, i když může být inspirativní. Evropa ale není irácká poušť. Dědečci ještě pamatují nacistický Schwimmwagen KdF 166 se sklopným lodním šroubem, americký Ford GPA, ruský GAZ-46 MAV či BRDM-1 nebo maďarský D-442 FUG. Případně ruské obojživelné transportéry PEM-1 a PEM-2. Ačkoliv jsme čtyřicet let výrobci vysoce kvalitních vojenských gumových člunů v Gumotexu Břeclav, nikoho nenapadlo využití přídavných nafukovacích plováků a závěsných motorů.
Dělostřelecký útok nejspíš už nikdy nepovedou 155mm houfnice, ale lehké samohybné salvové raketomety ne nepodobné kaťuším a drony s vysoce explozivními či šrapnelovými náboji. Každé vozidlo musí být vybaveno možností robotického řízení, tak, aby v případě potřeby jeden řidič mohl řídit několik jednotek jako vláček či jako rojnici. Drony budou muset být vybaveny autonomní inteligencí roje. Každý dnešní dělostřelecký náboj může mít svoje křídla, motorek a řídicí jednotku o velikosti mobilního telefonu s vlastní sadou kamer, antén a umělou inteligencí. Zbytek je software. Co je naprosto nezbytné u každé podobné hračky, je klimatická odolnost a stínění proti prostředkům elektronického boje.
Česká armáda dnes drony ve větší míře nedisponuje, přitom jich bude potřebovat širokou škálu. V obrovském množství. Pro průzkum, pro opakovače spojení, či naopak rušení, pro nesení nábojů či min. Válka z těchto zbraní dělá spotřební materiál. Proti osamělým dronům lze použít přehradovou palbu i z pěchotních zbraní, desítky dronů lze ještě sestřelit. Roj stovek, či dokonce tisíců dronů učiní každou obranu přehlcenou. Drony budou potřeba ve statisícových sériích. Od malých po velké. PVO komplety jako ruské S-400 v desítkách, Tor či Pancir v tisícových sériích. Logické je, aby PVO bylo vrstvené a aby chránilo své cíle ekonomicky. Střílet proti dronu za 1 000 dolarů raketou za sto tisíc dolarů je neekonomické a výdaje opravňuje jen škoda na ropovodu, hrozící z exploze dronu, když se trefí. Ekonomičtější je mít na jednom místě více verzí – jednu pro rakety a stíhačky, druhou pro vrtulníky a třetí pro veškerou tu havěť.
Potenciálním cílem je každé větší skladiště, benzínová pumpa či nádrž s pohonnými hmotami, letiště, civilní radar, tovární hala, kotelna, vodárna, čistička, transformátor, rozvodna, elektrárna, přehrada, most, o těžkých vojenských instalacích nemluvě. To všechno jsou v Česku cíle, prozatím nechráněné. Na tyto cíle nemá armáda ani personální kapacity, pokud nevycvičí část zaměstnanců z řad civilních osob k obraně jejich pracovišť a „nerozdá zbraně lidu“. Vlastenectví nespočívá v mávání vlajkou na fotbale, ale v ochotě umřít pro politiku své vlády kdesi v horách na kulometné hlásce.
Drony lze používat i v civilu a testovat jejich schopnosti naprosto rutinně: fotogrammetrické snímkování, pohraniční hlídkování, požární prevence, doručování pošty a léků do horských chat.
To, co nemáme a dosud, pokud vím, nemá nikdo, je „pojízdné letiště“ pro drony – vícepatrové vzletové a přistávací zásobníky s nabíjením a opravárenským boxem, kapotované jako velký kontejner na podvozku dostatečně velkého nákladního vozidla. S kapacitou dvě stě a více dronů na automobil. Pokud by byly schopny pracovat i jako bezosádkové, byly by ideální pro takové úlohy jako nepřetržitá strážní služba.
Česká armáda nedisponuje ani vozidlovými či osobními prostředky protidronového boje a prostředky elektronického boje. Pokud dron bude mít přesný akcelerometr, předem naprogramovaný cíl či bude dostávat data za letu impulzním šifrovaným vysíláním a bude mít stíněný řídicí modul, elektronické rušení je takřka nemožné. Pokud bude z plastu, „průhledného“ pro mikrovlnné záření či natřený speciální absorpční disperzí, bude jeho radarový odraz minimální a detekce bude také obtížná. Naštěstí univerzální pohlcující materiál vhodný pro pohlcování radarového záření v celém frekvenčním rozsahu neexistuje.
Čím se bránit autonomnímu roji tisíce dronů v ceně tisíc dolarů za kus, dosud nevíme. Tento roj srovná se zemí i půl města. Levné a dostatečně výkonné lasery vhodné pro „střelbu paprsky“ na roj dronů ještě neexistují. Generálové se budou muset ohlédnout a hledat možné řešení, které například ukázala během WWII střelba z 88mm protiletadlového děla FlaK fragmentačními granáty. Přehradová palba baterie. Máme děla, kterým se nepřehřeje hlaveň? Je dost granátů?
Boj proti levným dronům na Ukrajině nouzově oživil roli brokovnice, nepřinesl ale tu nejlevnější inovaci, která se nabízí. Píšťalu s opěrkou na zemi či hákovnici s oporou na hradbách přitom vyvinuli v první třetině 15. století. Leonardo da Vinci vytvořil vícehlavňový princip. Flešetové rakety používala americká armáda ve Vietnamu a ruční granátomet M79 má ve výzbroji dodnes. Víceranné ruční granátomety používají i české policejní jednotky… Kartáčová střela pro protidronový granátomet by přinesla ve standardní ráži 40 nebo větší 60 mm rozptyl šrapnelu až v místě dostřelu, 50–400 m. Náboj se pro větší stabilizaci za letu může inspirovat nacistickými granáty se stabilizačními křidélky, podobnými dělostřeleckým minám. Vzdálenost exploze se dá regulovat pootočením mechanického časovače na každém granátu zvlášť. Variantou protidronové osobní zbraně může být i stařičká signální pistole vz. 44/67 ráže 26,5 mm, ovšem se speciálním šrapnelovým střelivem. Nevím o tom, že by se takové střelivo či takové zbraně vyráběly.
Stejně tak se nikdo nesnaží o levné, naváděcí hlavice s digitálním fotoaparátem s manévrovacími křidélky pro řízení dosud neřízených malých, a tudíž levných raket, jako jsou americká Hydra-70 ráže 70 mm či ruská S-5 ráže 55 mm, založené na německém designu R4M z WWII. Pokud by byly vybaveny šrapnelovou hlavicí (jako S-5MO) a pomaleji hořící prachovou náplní motoru kvůli snížení rychlosti dané potřebou let alespoň hrubě řídit, mohly by tvořit alternativu pro vzdálenosti 0,3–5 km.
Prozatím se ukázalo, že útok leteckých modelářů je snadný a obrana problematická. Stále stojí životy. Ukázalo se, že válka se stále více povede nikoliv proti vojenským cílům, ale proti civilní infrastruktuře a proti ekonomice. Ukázalo se, že válku přežije jen ekonomicky silná, nedostatku a negativním změnám odolná země, která má rezervní zdroje. Ukázalo se, že pro malou, ekonomicky ne příliš silnou a politicky ne příliš moudře spravovanou zemi, jako je Česko, je prakticky nemožné odolat řádově silnějšímu protivníkovi se řádově vyšší zásobou střeliva i zbraní. V případě Ukrajiny to nedokázalo ani celé NATO. Ukázalo se ale, jak vést asymetrickou válku zbraněmi 21. století proti obrněncům počátku 20. století. Neukázalo se ale, že se lze bez války obejít. Neukázalo se, že jde válce předejít a „řešit rozpory mírovými prostředky“. Což je škoda.
Pro české politiky z tohoto malého zamyšlení vyplývá jedno: nepřát si a nepřipravovat nepřátelství a vždy najít rozumný kompromis namísto konfliktu. I s těmi, se kterými nesouhlasíme či jejichž argumenty nám připadnou falešné. I s těmi, kteří nás označí za nepřátele. Jinak je lepší prohrát co nejrychleji. Válka vysiluje a platíme ji my. My všichni.
Autor je designér. Byl několik let součástí redakce armádního technického magazínu ATM.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasoval 1 čtenář)
Může na Ukrajině nastat dlouhodobý mír?
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Štěpán Kotrba
