Došlo i na poměrně drsné zkušenosti a poznatky, které ukazují na zcela jinou mentalitu Asiatů – nejen Vietnamců a Číňanů, ale také například Japonců.

Stáří a ztracené tváře

„Zaujalo mne, že ve Vietnamu prakticky nemají domovy důchodců. Pro ně je to, co je ekonomicky neaktivní, zátěž. Ptal jsem se jich tedy, co dělají s důchodci. Pro extra bohaté mají nějaké domovy důchodců, ale jinak se postará rodina. A co když nemůže? Musí, protože okolí je k tomu donutí. To by rodina ztratila tvář – a ztráta tváře, to je nejhorší věc, která se vám v Asii může stát,“ konstatoval Kmoníček. 

„Já jsem se s tím člověkem, jenž mi to říkal, znal velmi dlouho, tak jsem se s ním bavil velmi otevřeně. Říkám mu, ale co když se ta rodina o babičku prostě opravdu nemůže postarat. Třeba potřebuje dvakrát týdně na dialýzu a na odbornou pomoc. Co se pak stane? No, a on řekl – tak to se rodina sejde, řekne si, že už to stačilo a přestane jí dávat rýži. Já na to – vy si ze mne děláte srandu. A on na to, že vůbec ne. Že měli babičku, které bylo 98 a běhala, ale už jinak k ničemu nebyla, tak jsme říkali, že to tedy ukončíme. Ale prý to nebylo jednoduché. My jsme jí dávali málo rýže, ale ona tam pořád běhala jak za mlada. Tak jsme si zkontrolovali tu její komůrku – a ono pravnučce jí bylo líto, tak jí nosila nějaké jídlo. Tak jsme pravnučku poslali do internátu, a bylo vyřešeno,“ konstatoval Kmoníček o drsné realitě v jihovýchodní Asii.

„Něco podobného by prostě Evropan nedal dohromady. Neříkám, že se to děje u každé rodiny a na státní úrovni, ale vychází to z asijského pragmatismu. To dělali i Japonci, když chápali, že už jsou zátěží a nemohou společnosti, ani své rodině, ani svému kmenu nic dát, tak se nechali odnést do lesa a tam zemřeli. Protože vaše hodnota jakožto individua už tam pro ně není. Součástí toho je, že Asie se dívá na individuum tak, že byste neměli být co nejoriginálnější. Vy byste měli být co nejprospěšnější. A abyste takoví byli, tak musíte být co nejvíce podobní těm ostatním, protože jen tak budete chápat jejich potřeby a řešení. To znamená, že my v Evropě se pořád tak nějak snažíme, aby každý z nás byl nějak výjimečný. Pořád to máme v sobě zakódováno. Tu úspěšnost, abychom v něčem vynikali,“ vysvětloval kariérní diplomat.

Na individualismus se nehraje

„Asiaté, jak jsem je poznal, to mají tak, že musejí být prospěšní celku. Promítá se to i do věcí, které byste nečekali. My jsme komunistickou stranu měli často spojenou s tím, že když je člověk hloupý a ambiciózní, tak vleze do strany. Protože se mu tak naplní jeho ambice. Tím pádem jsme se v roce 1989 dostali do toho, že to fakt nebyli veleduchové. Když se podíváte, jak je dnes tvořena Komunistická strana Číny, tak já jsem na to tiše zíral.

V Americe jsem měl kolegu, který učil na Columbijské univerzitě, byl to čínský akademik, a když mu tam končil čtyřletý pobyt, tak jsem se podivil, že se chce vrátit. A on na to, že bude mít větší výplatu, větší kariérní růst. A když tedy se vrátíš, budeš mít nějaký problém, že jsi byl po čtyři roky u „velkého satana“, zhorší nebo zlepší mu to kádrový profil? On na to, že je jim to tam jedno, ale že bude mít jiný problém. A to ten, že není ve straně. Oni ho tedy pustili za oceán, a nebyl členem komunistické strany. Jenže on byl ve své domovině druhý nejlepší student. A do strany automaticky berou jen prvního nejlepšího studenta. Pro zajímavost – v jeho ročníku studovalo 60 tisíc mladých,“ šokoval přítomné Kmoníček.

„Podívejte tedy, jakou organizaci tím vytvářejí. Neříkám, že je to organizace Einsteinů, funguje tam samozřejmě mnoho rodinných dynastií a korupce. Ale jde v podstatě o organizaci, která je, jako u většiny asijských komunistů, zaměřena na co největší pragmatický zisk,“ vyprávěl dále Hynek Kmoníček.

Když je spokojenost, je také klid

„Proto taky tvrdím, že asijští komunisté nejsou komunisté našeho typu, jak my je z Evropy známe, protože to byli opravdu marxisté-leninisté. Alespoň někteří z nich věřili, že dělnická třída zvítězí na celém světě. Smyslem bylo podpořit dělnickou třídu po celém světě, aby tam udělala revoluci a aby zavedla šťastný komunismus. Na to už, podle mne, nevěří snad žádný asijský komunista. Nemusí, a vůbec se to od něj nečeká.

Je to vidět na Komunistické straně Vietnamu a na jejím politbyru, které říká, že hlavním smyslem činnosti politbyra je maximalizovat ekonomický zisk. Co je na tom marxistického, nevím. Když se jich na to ptáte, říkají – to je logické. Jenom když se budou mít lidé dobře, nebudou chtít změnit režim. Podívejte se na Vietnamce, kteří po dlouhých 200 letech mohou spát, jak dlouho chtějí, najíst se, kdy a kolik chtějí, a nikdo na ně nehodí bombu. A oni vědí, že jim to zařídila jejich strana. Jak se zrovna jmenuje, je jim víceméně jedno.“