„Dnes nemusíme protestovat. Slavíme 32 let svobody a dnes můžeme skutečně slavit. Oligarcha, agent StB, dotační podvodník a trestně stíhaný premiér ve střetu zájmů i díky vám prohrál volby,“ buráceli organizátoři úvodem demonstrace. „A proto i díky vám konečně minulý týden podal demisi. To jsme chtěli!“ dodávají organizátoři a lid skanduje stejné heslo. 

„Čtyři roky občanské aktivity, peticí a demonstrací. Čtyři roky besed a kampaní, šíření letáků, e-mailů. Čtyři roky rozhovorů s lidmi kolem nás. V rodinách i na ulicích. Čtyři roky a mnohem více než jeden milion chvil pro demokracii. Stálo to za to,“ dodal jeden z aktivistů, který stál za zrodem Milionu chvilek, Benjamin Roll. „Děkujeme vám všem, kteří jste věrně chodili protestovat a bránili pravidla hry,“ poděkoval také Roll.

„Pojďme znovu neusnout. Po každém úspěchu má člověk tendenci vypnout s pocitem, že už je hotovo. Ale to není možné. I nová vláda, protože bude snad poctivější, potřebuje nastavit zrcadlo. Ke svobodě a ideálům roku 1989 totiž patří nejen svoboda, ale také odpovědnost. A to, jak odpovědnost za vlastní život a nejbližší okolí, tak odpovědnost za společnost, přírodu a svět,“ zmínili organizátoři a mimo jiné požádali o dodržování protiepidemických opatření.

„Dnes je den za svobodu a demokracii. A ten boj nikdy nekončí. Klíčem k demokracii jste totiž vy, vaše odpovědnost a aktivita. Volbami to začíná. A kam jsme se od sametové revoluce posunuli?“ zeptala se organizátorka a pozvala na jeviště někdejšího premiéra Petra Pitharta. 

„Tak jsme zase tady. Přes všechny překážky, hlavně vynucené přestávky, jsme uspěli. Milion chvilek si dal úkoly, na které stačil. Ten hlavní byl: nechť se síla a odhodlání lidí na náměstích a návsích přetaví v sílu a rozhodnutí voličů. To nebyla planá slova, to bylo odpracované dílo prvních zakladatelů hnutí. Patří jim za to velké díky. Nakonec to ale bylo dílo vaše. Dnes jsme tu také kvůli další paměti. Před 32 lety tekla na Národní třídě krev. Tak jako na podzim 1939 tekla krev dělníka Sedláčka, studenta Opletala a zastřelených studentských funkcionářů. Vždycky je třeba oběti, má-li se něco důležitého změnit lepšího. I do té doby lhostejní lidé se v tu chvíli ohlédnou, pochopí, že komusi o něco zřejmě cenného jde. Oběť ale nemusí být jen krev. Někdy stačí přijet přes celou republiku na Letnou, věnovat hodiny času trpělivé rozmluvě se zmateným voličem, který se dozvídá, že jeho kandidát na prezidenta je skrytý nacista nebo pedofil. I ten čas jsou oběti,“ zmínil Pithart. 

„Při volbách poslední hlavy státu nedokázali kandidáti na druhém a dalších místech odstoupit v poslední chvíli ve prospěch toho, kdo měl největší šance. Ačkoliv to podpisem pod Kroměřížskou výzvu slíbili. Nezmohli se ani na tak malou oběť. Mějme to na paměti, až zase budeme hledat kandidáty. To se už nesmí stát! Na Slovensku to dokázali,“ poznamenal Pithart. „Nesplněné chyby našich kandidátů vedly k tomu, že máme prezidenta, pro kterého je ústava plastelínou, místo toho, aby to byly hluboce uložené základy stavby našeho společného domu. Proti tomu jsme protestovali nejen v Praze, ale i na stovkách dalších náměstí a návsí. Tam všude se scházeli občané, kteří tak dávali najevo, že vědí, že demokracie je křehká, že nechtějí, aby ministryně spravedlnosti ohrožovala státní zastupitelství. Nestalo se. Že chceme, aby se demokratické strany daly dohromady. Daly se dohromady. Že nechceme Babiše premiérem. Už jím vlastně není. Že nechceme, aby komunisti byli ve Sněmovně, nejsou tam,“ dodal Pithart. 

„Předání moci probíhá zatím hladce, ale nic není hotovo. Nemáme iluze, jsme připraveni ozvat se znovu, stejně silně. Jsme poučenější, sebevědomější! Bez levice ve Sněmovně bude muset vláda umět v dnešních a zítřejších krizích dělat politiku, která bude muset myslet na všechny. Na ty, kteří se ocitli v nejrůznějších nouzích. Starých i nových. Kteří si nemohou, neumějí pomoci. Bude třeba velkorysé a včasné sociální politiky. Taková situace tu dosud nebyla. Vláda v tom bude mít naši podporu. My totiž dokážeme nejen protestovat, umíme víc než černý humor. Říkáme si proto občanská společnost. To ale není jen Letná, Václavák, Staromák jednou za čas, to jsou desetitisíce spolků, iniciativ, sdružení, samospráv, neziskových organizací. Teprve ty úhrnem tvoří celý ten občanský svět, občanskou společnost, která dokáže ovlivnit svět politiky, ten, kde se už soutěží o moc,“ dodal Pithart. 

„Zralá občanská společnost, to jsou už i naše pevnější struktury, struktury naše elementární instituce. To je práce všedních dnů, nejen jedno vzrušující odpoledne na náměstí. Naše zkušenost je už dost bohatá, abychom liberální demokracii a právní stát udrželi. Věříme si. Od Národní třídy přes tehdejší občanská fóra až po Letné a po dnešní Staromák, velké i malé oběti to jsou, co zaručuje naše občanská práva. A tak jsme v posledních týdnech pohnuli s politickou mapou Evropy. Ano, pohnuli. Už to vypadalo, že se kus střední Evropy uvolnil. A jako od západu utržený břeh kamsi odplouvá ke Kaspickému moři. Vzkazujeme odsud demokratickým Polákům a Maďarům: myslíme na vás, věříme, že vytrváte. Také my vytrváme. V rozbouřených vodách dnešních krizí nepřestaneme pádlovat směrem k nedokonalé a pořád té nejlepší myšlence. K Evropě jako k jednotě, která je bohatá růzností svých členů. Pádlujeme, ahoj!“ zmínil závěrem Pithart.