„Bez Beneše bychom republiku neměli.“ Okřídlený Masarykův výrok, který by se dal tesat do kamene. „I na té větě je znát, jak hluboce si to T. G. Masaryk uvědomoval. Zatímco on měl image jakéhosi demokratického monarchy s portréty na koni, Beneš proti němu vypadal jako úředník, který se stále věnuje svým papírům,“ říká na úvod Zdeněk Čech. Právě před sedmdesáti lety se národ dozvěděl o Benešově abdikaci a pak už komunistům nestálo nic v cestě nasměrovat Československo extrémně doleva a na východ.

Mezi mlýnskými kameny

Ke konci roku 1935 se Beneš stal prezidentem Československa a tehdy vlastně začínala doba jeho zklamání a neštěstí. „Spoléhal v Evropě hlavně na Francii. Vždyť i ve spojenecké smlouvě se Sovětským svazem byla vepsána návaznost na předchozí pomoc Francie. No a po Mnichovské dohodě, kdy určily čtyři mocnosti - Británie, Francie, Itálie a Německo -, že Čechoslováci mají své pohraničí odstoupit Němcům, protože jinak ponesou odpovědnost za válku, ztratil svou někdejší víru v západní spojence,“ vysvětluje Čech. Poprvé na svou funkci rezignoval pár dní po Mnichovu, abdikoval v říjnu 1938 a opustil zemi. Po okupaci okleštěných Čech a Moravy nacistickým Německem vytvořil v Londýně exilovou vládu, která byla definitivně uznána roku 1941.

„Úvahy o tom, že jsme měli v roce 1938 odmítnout Mnichovskou dohodu a bojovat proti nacistickému Německu, působí samozřejmě v romantických představách hrdě a dobře. Měli bychom pak opravdu více svých hrdinů, ale také pekelné ztráty. Tenkrát byl poměr vojenské síly zhruba pět ku dvěma v náš neprospěch. Bez spojenců se prostě taková válka s vidinou úspěchu vést nedala. Němci byli v nepopiratelné přesile. Naši by určitou dobu se svými pevnostmi a dobře vybavenými divizemi jistě vzdorovat dokázali, města by se ale při tom měnila v sutiny. Beneš to dobře věděl. Couvl a pražská vláda se spolu s ním rozhodla přijmout velmocenský diktát z Mnichova. Byl to taktický ústup kvůli sebezáchově národa.“

Jako vedoucí představitel zahraničního odboje se poté Beneš účastnil diskusí o budoucím osudu sudetských Němců. Nejprve navrhoval menší úpravy hranic a částečný transfer německého obyvatelstva. Protektorátní odboj to však odmítl a Benešova exilová vláda tedy prosadila odsun rozhodující většiny „sudeťáků“, což na poválečné konferenci v Postupimi potvrdily vítězné mocnosti. „Tehdy se na odsunu zdejších Němců za hranice všichni spojenci shodli. Netřeba se za to nikomu omlouvat a věnovat se našemu tradičnímu sebemrskačství,“ dodává Čech.