Podobných muzeí věnovaných historii Sudet a sudetských Němců jsou i více než 70 let od poválečného vyhnání a vysídlení ve spolkové republice desítky. V posledních letech jich však ubývá, i když se tomu lidé jako Hippmann snaží čelit.

„Jsou to pro mě vzpomínky. Když tu jsem, jsem doma,“ říká v místnosti orámované vitrínami s fotkami českých měst ke svým pocitům rodák z Jeseníku, jehož rodina na území dnešního Česka žila téměř 400 let, než byla v roce 1946 nuceně vysídlena. Hippmannovi tehdy bylo pět let. „Po skončení války jsme museli do Ostrova nad Ohří, kde jsme byli ještě rok, do 28. září 1946. Pak jsme byli evakuováni, vyhozeni,“ vzpomíná ještě dnes s citelným pohnutím v hlase.

Do Bönnigheimu, kam se Hippmann sám dostal až po několika letech v Bavorsku, přišlo po válce kolem 1200 Němců z celé střední a východní Evropy, zhruba polovina z nich z Československa. Městečko přitom do té doby mělo jen 2500 obyvatel. Během pár měsíců tak narostlo o polovinu. I proto byly začátky krušné. „Zdejší lidé sami nic neměli, tak se spalo na půdách nebo ve stodolách,“ vypráví vyučený výrobce kožených rukavic.

Zpočátku nepříliš vítaní přistěhovalci se ale postupně stali důležitou součástí zdejší komunity, a aby alespoň na dálku udrželi spojení se svou vlastí, založili v roce 1963 malé sudetoněmecké muzeum, které se díky řadě darů postupně rozrostlo do čtyř místností dvoupatrové budovy v samém centru poklidného osmitisícového města.

Sbírka dnes čítá stovky různorodých předmětů, mezi které patří obrázky Sudet, tradiční kroje, kraslice, úřední dokumenty, mapy nebo knihy vztahující se k poválečnému odsunu. Některé exponáty jsou velmi osobní, ať už jde o vánoční přání, které Hippmannův otec poslal své ženě z fronty, nebo dřevěnou bednu, v níž rodina Johanna Nadera při odsunu z Československa v roce 1945 transportovala to nejcennější, co měla.

Podobná menší muzea, nebo doslova domovské světnice (Heimatstube), jak jim říkají sudetští Němci, lze najít po celém Německu. Často je tvoří skutečně jenom jediná místnost, jak je tomu například v hesenském Spangenbergu, kde se na několika metrech čtverečních v muzeu místní historie tísní trakař použitý jednou z vysídlených rodin, sudetoněmecký porcelán, hračky i desítky dalších předmětů.

„Ano, čas od času sem ještě i dnes chodí návštěvníci,“ ujišťuje Heinz Buhre, šéf muzea, které se i s místností věnovanou Sudetům otevírá jenom na pár hodin každou první neděli v letních měsících. Podobně řídká je otevírací doba i v Bönnigheimu a v dalších zhruba sedmi desítkách sudetských muzeí ve spolkové republice.

Zařízení, z nichž je zhruba polovina v Bavorsku, kam po válce směřovalo nejvíce sudetských Němců, ale postupně mizí, stejně jako ti, kdo odsun na vlastní kůži zažili. Podle Klause Mohra ze Sudetoněmeckého muzea v Mnichově za posledních 15 let ukončilo svou činnost kolem deseti takových muzeí či muzejních místností.

I z tohoto důvodu je pro uchování sudetoněmeckého odkazu důležité angažmá lidí jako je Hippmann, který jde proti proudu času a na červenec připravuje otevření nové Heimatstube v porýnském Rastattu. Má být výrazně modernější než velká většina ostatních. „Nic nebude jako tady. Bude tam jen stůl s tabletem, v němž si lidé budou moci vše prohlídnout a najít,“ vysvětluje. „Budu se o to starat čtyři roky, a pak to předám mladším,“ plánuje muž, který nikdy nevynechá každoroční sudetoněmecký sjezd a který se ještě i dnes pravidelně schází s krajany žijícími v okolí Bönnigheimu.

Hippmann, který se do Československa vrátil poprvé v roce 1972 a místa, kde strávil první léta svého života, od sametové revoluce navštěvoval opakovaně, vnímá, že za poslední roky se výrazně zlepšily vztahy mezi Českem a sudetskými Němci. Přál by si ale, aby se Česko po tolika letech konečně odhodlalo ke zrušení takzvaných Benešových dekretů, na jejichž základě byli po druhé světové válce sudetští Němci v Československu zbaveni občanství i majetku.

„Bylo by na čase, aby byly odstraněny. Když budou zrušeny, co se stane? Z nás to (majetek) už stejně nikdo nebude chtít zpět,“ je přesvědčen. Šlo by podle něj především o silné symbolické gesto. „Dekrety musí pryč. Právo na vlast přece nemůžete nikomu vzít,“ zdůrazňuje a do očí se mu hrnou slzy.