„Obří hrnce furt po cestě. Vodopád za rohem. Hospoda patnáct kroků. Harrachov asi kilák. Moskva zaplaťpánbůh daleko,“ je napsáno na rozcestníku u cesty, kterou se jde údolím říčky Mumlavy na vrcholky Krkonoš. Po nich přecházíme nejvyšší české pohoří. Zvláště v zimě stojí – přeneseně i reálně – taková výprava za všechny prachy…

Cukrované kokainem?

Od Mumlavy je to k útulně U Čtyř pánů úplný očistec. Pořád strmě nahoru a člověk se boří do vysokého sněhu. V budce se objeví mládenec, prý přechází Krkonoše z druhé strany a v takových útulnách přespává, přičemž má na zádech jen malý baťůžek. Nejspíš ho hřeje mládí. Nás hřeje blízkost Labské boudy a spolupoutníka Honzu při pohledu do chytrého mobilu ještě to, že „Trump začíná čistit neziskový sektor jako Héráklés Augiášův chlív, takže konečně ty příživníky někdo skřípne“.

Labská bouda přezdívaná jako „betonová hora“ či „panelák“ za posledních pár let přežila celkem bouřlivé orální války. Od zničení po prohlášení kulturní památkou. Za tisícovku tam mají i levné přespání, zato v tamním horském bufetu jsou k mání některé pochutiny ne s vysokohorskou, ale s nadoblačnou přirážkou. Třeba čaj s rumem za celých 170 korun. „To je cukrovaný kokainem nebo co,“ poznamenal Honza. Proto na webu menu a ceny raději neuvádějí.