„Kupujete zboží a dostanete odpověď ‚to nestojí za to‘. Vy musíte říci ‚to stojí za to‘ a chvilku ten ping-pong pokračuje. Někteří Češi to pochopili tak, že se neplatí a píší o tom, jak jsou Íránci zejména k Čechům pohostinní, protože od nich nikdy nechtějí peníze,“ začal zvesela Pelikán.

Aplaus jako umlčení

Dál pak zavzpomínal na jednu událost: „Před několika lety jsem byl na vzpomínkových slavnostech dvacátého výročí úmrtí imáma Chomejního. Při vrcholné příležitosti v mauzoleu hovořil tehdy nejdříve tehdejší prezident Ahmadínežád, poté Chomejního syn a potom nejvyšší duchovní vůdce ajatolláh Chameneí. Chomejního syn byl v té době v politické opozici a sklízel obrovský potlesk. Logicky jsem si to vykládal tak, že  i na takového slavnostní příležitosti protivládní síly mají své zastoupení. A pak mi říkají – to bylo trapné, jak byli nezdvořilí vůči tomu synovi, protože byť je poněkud na jiné straně než oficiální postoje, tak je to jeho syn. Ale oponoval jsem, že  sklízel aplaus. A oni mi vysvětlili, že to byl zdvořilý způsob, jak jej nepustit ke slovu.“ Podobných věcí je v Íránu podle arabisty Petra Pelikána na každém kroku mnoho.

Kampak na Peršany

„Nevím o nějaké podobné blízké říši, která existuje kontinuálně tak dlouho a může na to být hrdá. Perská kultura a civilizace je něco, s čím se nemůžeme při vší hrdosti vůbec měřit. Projevuje se to v íránském zdravém sebevědomí,“ uvedl dále arabista.

„V jedné věci jsou dosti podobni nám – celkem rádi nadávají na politiku a na poměry, aniž by to vždy museli nutně myslet vážně. Je to impérium, které přestože se za posledních 200 let zmenšilo na polovinu, pořád je mnohonárodnostní, které v sobě zahrnuje nejrůznější jazyky, náboženství a i přesto je soudržné duchem hrdosti na íránskou kulturu. Ať jsou to již nespolehliví Kurdové, Arabové, Balúčové, Azerové, kteří žijí v Íránu, pořád jsou to velice zapálení vlastenci bez ohledu na to, jaký režim v Íránu zrovna vládne. Zajedete-li si na druhý břeh Perského zálivu, do Kuvajtu, Emirátů nebo na Bahrajn, do střední Asie nebo na Kavkaz, všude tam vidíte obrovský íránský vliv a respekt,“ přednášel dále zaníceně.

Jsme bezvěrci

„Na Blízkém východě být bezvěrec je to samé jako ponižovat sám sebe do role nevědomého zvířete. Říkám studentům, se kterými jezdím do města Qomu na náboženskou univerzitu, že tam jsou schopni s tím nějak koexistovat. Nikde na celém Blízkém východě jsem nenašel lidi, kteří by pochybovali o své víře. Pouze v Íránu.

Paradoxně, ti, kteří toto říkají, si ve skutečnosti vůbec neumějí představit, co je to být bez víry a být bez Boha. Náboženství je v Íránu prorostlé do nejhlubšího podvědomí všech muslimů, křesťanů, zoroastrovců i židů. Je natolik součástí života, že nad ním nikdo nepřemýšlí. Viděl jsem náboženskou školu, kde uprostřed dvora mešity tamní frekventanti školící se na konzervativní mully tam pinkali  volejbal a když nastala doba modlitby, síť sundali a šli se modlit,“ uvedl dále bratr ministra spravedlnosti.

A pokračoval: „Čím vším přispěl Írán k české kultuře? Je toho nepřeberné množství. Lze zmínit již náš státní znak, zděděný dle legendy. Kdo četl o Brunclíkovi?“ Nezvedla se jediná ruka, ale bylo veselo. „To snad není možné. Vlastenci!“ byl evidentně překvapen Pelikán a reakcí na to byl smích omladiny z auditoria. „Tam se dočtete, že mimo jiné Brunclík dojel do jedné ze staroperských říší. Papuče jsou perské slovo,“ vypočítával Pelikán. „Jeden z nejznámějších kreslených seriálů v Íránu, na kterém jsou ‚odkojeny‘ již dvě generace Íránců, je Pat a Mat. Bohužel jen málokterý Íránec ví, že tento seriál je naší provenience.“

Oblek jako poutnický stan

„Je tam naprosto respektováno soukromí. Při pohledu na zahalené ženy si můžete myslet, že je to pro nás nezajímavé. Ale ať se takový člověk podívá na výlohy obchodů se šatstvem, které jsou plné různých krátkých a vystřižených modelů. Kdyby je ženy neměly kam nosit, tak by se neprodávaly,“ seznamoval přítomné.

Poté se zmínil o oblečení žen – čádoru, do kterého jsou místní ženy vesměs zahaleny.  „Čádor znamená stan – kdyby to věděli Konvičkovci, tak to budou prosazovat,“ přisolil si Pelikán za smíchu přítomných. Dáma oblečená v čádoru podle znalce arabských kultur a překladatele Petra Pelikána skutečně vypadá jako pochodující stan. Íránské poutnické stany jsou totiž úzké a vysoké.

Bujaré večírky, nagelované vlasy – i to je Teherán

„V Íránu je několik světů,“ pokračoval dále přednášející. „Na jedné straně je puritánský vnějšek, puritánská ulice – a na straně druhé jsou bujaré veselice na soukromých večírcích, kde je možné téměř všechno.“ A opět smích publika. „Je třeba si uvědomit, kde začíná soukromí a kde končí veřejný prostor.  Rozdíl je v Teheránu – částečně je tradiční, na druhé straně se Íránci snaží imitovat západní vzory, kde hoši chodí s nagelovanými vlasy.“

Vychválil pak jeho zamilované město Qom, „kde se tvoří ideologie íránské politiky. Je tu přes 600 různých náboženských škol a institucí. Někdy pod turbanem a hávem duchovního se skrývá velmi pokrokové revolucionářské smýšlení,“ poučil přítomné. 

„Co tam o nás ví,“ zazněl dotaz z publika. „Československo tam přece vyváželo turbíny a další…“

Kde že loňské sněhy jsou...

„Termín Česko,“ povzdychl si Pelikán. „Lepší je se prezentovat jako Československo… Dodávali jsem tam zařízení do cukrovarnictví, rafinérií, obráběcí stroje, do výroby zápalek a mnoho dalšího. Můžeme se tím pyšnit, ale ani pilní Čechoslováci nemohli sami zásobit celý obrovský Írán. Někdy narazíte na toho, kdo o tom ví, protože třeba v tom jejich kraji měli generátor z plzeňské Škodovky a nejspíš jej mají, i když je třeba 70 let starý, ale pořád krásně běhá….“ uvedl na závěr své přednášky Petr Pelikán.