V neděli 20. října se v Divadle na Vinohradech uskutečnila premiéra vaší inscenace PRO MOU VLAST. Co jste její tvorbou zamýšlel a měl jste při premiéře pocit, že diváci ji právě takto přijali a pochopili?

V minulém roce jsem byl osloven vedením Pražského komorního baletu, abych v rámci roku české hudby 2024 vytvořil se souborem celovečerní inscenaci hodnou tohoto výročí. Po delší úvaze, kde hrálo roli několik různých variant, jsem se rozhodl udělat MOU VLAST Bedřicha Smetany, zčásti i proto, že od jeho narození aktuálně uplynulo rovných 200 let. Původním záměrem byla tedy celá Má vlast – 80 minut hudby. Kvůli současným značným finančním limitacím souboru, které krom jiného výrazně omezují nějaký větší scénografický názor, jsem však posléze musel tuto ideu pozměnit. Novou dramaturgií se staly dva rozdílné kusy, z nichž druhý a delší je postaven na částech ze Smetanova cyklu symfonických básní. Odtud tedy modifikace názvu večera. Předložka „pro“ má však i jiný význam.

V čem ten jiný význam spočívá?

To, co se s touto zemí (naší vlastí) v posledních letech děje, považuji za naprosto zoufalé. Je nehorázně devastována, a to na mnoha úrovních najednou. Navíc jsou podnikány kroky k potlačování její národní svébytnosti a státní suverenity. Touto inscenací se tedy, krom jiného, metaforicky a symbolicky stavím na obranu „své“ vlasti, její kultury a kořenů a zároveň se lehce dotýkám i některých charakterových rysů jejího národa. Včetně těch negativních – tedy velkému počtu lidí, kteří onu zhoubnou cestu spoluvytvářejí, jakkoli podporují anebo to vše i jen mlčky akceptují. A to se zdaleka netýká pouze oněch zmíněných posledních let, ale i mnoha období v minulosti. Pokud se národ nepoučí, historie se má tendenci opakovat...

Vzhledem ke standing ovation, k reakcím diváků přímo po premiéře a posléze i písemným gratulacím a děkováním, mám pocit, že to bylo přijato velice pozitivně. O tom, kdo pochopil více či méně, samozřejmě nemohu objektivně mluvit, jelikož netuším.

První část večera kombinuje hudbu z různých koutů světa, včetně indických, irských, marockých a izraelských balad, ale i píseň Boba Dylana a vaši vlastní. Druhá část vychází ze Smetanova cyklu Má vlast. Proč jste toto ne příliš obvyklé propojení zvolil?

Ony dvě, jakkoli rozdílné části představení spolu vlastně úzce souvisejí. Pokud mluvíme o první polovině večera s názvem Update 24, jak titul naznačuje, jedná se o jakousi rozšířenou aktualizaci. V roce 2019 jsem vytvořil dvanáctiminutové ženské sólo s názvem Fo(u)r One. Tedy ve smyslu „Pro jednu“ a zároveň „Čtyři v jedné“..., které se opíralo o čtyři balady z různých koutů světa, které zmiňujete. Ani nevím, jak jsem k tomu tehdy došel, nicméně tato miniatura končila metaforou jasně odkazující na militantní aspekty, potažmo přítomnost hrozby války mezi národy a kulturami. Není tedy jistě záhadou, proč jsem se rozhodl ten kousek právě teď inscenovat znovu a rozvinout ho obohacením o ještě jednoho interpreta – muže a rovněž o dvě další písně. V prvé řadě neskutečně výmluvný a ostrý protiválečný song Boba Dylana Masters of War z roku 1963. Podnětem pro toho času dvaadvacetiletého Dylana byly tehdejší vojenské intervence Spojených států do jiných zemí, karibská krize – tedy vyhrocené napětí tzv. studené války.

To je více než 60 let. Mohlo lidstvo jako celek už zapomenout na napětí a obavy, v nichž tehdy z důvodu možného jaderného konfliktu žilo?

V dnešní době, kdy se opět chřestí zbraněmi o sto šest a i tam, kde reálná válka není, je evidentní snaha ji rozpoutat, mám pocit, že historická paměť lidstva snad ani neexistuje. A naše země je bohužel opět v popředí tohoto šílenství... Poslední písní se pak po „cestě kolem světa“ vracíme domů. Autorkou básně Zloději krás z roku 2022 je investigativní novinářka Markéta Dobiášová, já jsem ji posléze zhudebnil a spolu ji i zpíváme. Ač je tato píseň v zásadě pozitivní inspirací a povzbuzením pro duši každého z nás a oproti Dylanovi proti ničemu prvoplánově nevystupuje, nese v sobě ostny nálepkování a osočování všech, kteří si dovolí nesouhlasit, či jen polemizovat s jedinou oficiální „pravdou“. Kteří si například dovolí říci, že mír je ze všeho nejpodstatnější, nebo že dvě a dvě jsou čtyři... A z čistě hudebního hlediska to tedy na první pohled může evokovat docela divoký pelmel, ale ne tak docela. Čtyři etnické balady a pak dvě rozdílné, ale pořád – z hlediska stylu – vlastně folkové písně.

Co byste prozradil o druhé a delší části představení Fragment 24?

Opírá se pochopitelně o „ducha“ Smetanovy hudby, ale zároveň i o staré legendy našeho národa, ze kterých bral skladatel inspiraci. S tím samozřejmě úzce souvisí Staré pověsti české Aloise Jiráska. Pokud si je přečtete, často natrefíte na podobné společenské kontexty, jaké zažíváme dnes. Boj o moc a bohatství, závist, řevnivost, patolízalství, podrazáctví, udavačství… Na druhou stranu je úplně neskutečné, kolikrát v této knize narazíte na slovní spojení „proti cizákům“. Jistěže byli Smetana i Jirásek, krom dobových pramenů, značně ovlivněni svou, i všeobecnou snahou o národní obrození a uvědomění – v pravém smyslu slova, ale vzpomeňme si i na doložená historická fakta stran témat a událostí naší dávné, středověké historie. Takže propojení s dnešní dobou je poměrně úzké.

A v rámci už výše zmíněného bychom mohli mluvit i o životě samotného Smetany, na kterého byl v době jeho vůdčího působení v opeře Prozatímního divadla vytvářen neskutečný společenský tlak a často zažíval i útoky osobního rázu v tisku i na ulici. Lidé „jeho vlasti“ mu dali vypít nejeden hořký kalich. Dnes se klaníme jeho bustám... Jak příznačné pro tolik osudů – nejen – české historie.

Takže ve zkratce – krom čistě hudebních, výtvarných, divadelních a pochopitelně choreografických aspektů s sebou tato inscenace nese podprahový nenásilný apel – pojďme se snažit o mír, o zachování svobody, pojďme si uvědomit a chránit naši kulturu a kořeny, tedy naši symbolickou DNA. Pojďme pečovat o svou vlastní duši a skrze to ji propojovat i s těmi dalšími. A čtenáře srdečně zvu na první pražskou reprízu – 17. listopadu v Divadle na Vinohradech.