„Šlo to klidnou cestou,“ oddechl si starý mocnář František Josef I. při trůnní řeči, když hovořil o anexi Bosny a Hercegoviny. Rakousko-Uhersko si tím polepšilo o nevelké území, kde se však později rodila první světová válka. Stalo se před sto deseti lety...

Rakouská akce

„Rakousko-Uhersko v koncertu mocných už dávno nehrálo první housle. Bývalo světovou velmocí po napoleonských válkách, ale už v roce 1848 ho Rusové museli vojensky zachránit před maďarským povstáním. Prohrálo s Francií a Piemontem v bitvě u Solferina a ztratilo v té válce Lombardii. Podlehlo Prusům a přišlo o vliv v Německu. Klesalo pořád níž a níž. Ve Vídni se proto zamýšleli, co dělat, aby se Rakousko-Uhersko vrátilo mezi velmoci. Uvadající velmoc napře vždycky síly tam, kde cítí nejmenší odpor. Na východě říše bylo Rusko, na západě Německo, takže na jih. Klíčovou zájmovou oblastí zahraniční politiky Rakouska-Uherska se tak stal Balkán,“ rozebírá situaci historický publicista Zdeněk Čech, jenž anexi Bosny a Hercegoviny věnoval podstatnou část jedné z kapitol své nové knihy Potlučený lev.

Bosna s Hercegovinou byla tehdy politický útvar značně podivný. Patřila sice Turecku, nicméně z rozhodnutí Berlínského kongresu (1878) vykonávalo exekutivní moc na jejím území Rakousko-Uhersko, přesněji řečeno jeho ministerstvo financí. Když rakouská armáda zahájila v roce 1878 okupaci Bosny, vedly se na některých místech tuhé boje. Místní muslimové se postavili na odpor například ve městě Maglaji. Čeští vojáci, kteří tam tenkrát bojovali, označili tudíž ozbrojenou vřavu výrazem maglajz, což navždy obohatilo český slangový slovník. V Bosně a Hercegovině zavládl potom vcelku snesitelný okupační režim, který nahradil osmanský středověk. A nový vídeňský ministr zahraničních věcí Alois Lexa von Aehrenthal, ambiciózní pán, byl v roce 1908 hlavním strůjcem anexe tohoto území a následné „anekční krize“.

Masarykova akce

Zdeněk Čech o tehdejší krizi vypráví: „Přestože šlo s anexí vlastně jen o formální změnu, některé země to velmi rozčililo. Šlo totiž o popření závěrů Berlínského kongresu a o výrazný precedens v mezinárodní politice. Hlavním odpůrcem anexe bylo malé Srbsko, za nímž však stál veliký spojenec. Rusové. Začalo se mluvit o válce. V Rakousku-Uhersku došlo už k částečné mobilizaci a vojsko táhlo k srbským hranicím. Ve Vídni zavládlo ve vojenských kruzích nadšení. Plán byl takový, že Němci svého rakouského spojence podpoří, Rakušané po vyhraných bojích získají polské kraje ruského impéria i s Varšavou a Němcům poté za poskytnutou pomoc postoupí své Slezsko s Opavou, Těšínsko a severní Čechy. Tím by vlastně došlo k rozdělení historického území Českého království. Nicméně Rusové nakonec couvli, po nich i Srbové, uznali anexi Bosny a Hercegoviny a k rozpoutání války chyběla pak Rakušanům únosná záminka.“

Krize však přesto mohla mít kruté finále. „K rozdmýchání válečné hysterie mělo být v Záhřebu postaveno před soud šestapadesát slovanských občanů říše, obžaloba už byla připravena a proces tehdy již nešlo zastavit. Státní návladní požadoval tresty smrti. Tehdy se do věci vložil profesor Tomáš G. Masaryk, poslanec vídeňského říšského sněmu za Realistickou stranu,“ říká o tehdejších událostech Čech. Masaryk byl už v té době velice známý člověk, proslul například svou rolí v takzvané hilsneriádě, kdy se odvážně postavil proti antisemitismu, a svou velkou úlohu hrál i ve sporu o pravost našich dlouho tak oslavovaných středověkých Rukopisů, které označil za falzum. Masaryk si zajel do Záhřebu a seznámil se co nejdetailněji s celým případem. Dorazil i na rakouské vyslanectví v Bělehradě a coby poslanec říšské rady žádal o kontakt na srbské politiky a veřejné činitele. Zjistil pak mnohé. O vlastizradu, za kterou v záhřebském procesu mohly padat hrdelní rozsudky, v žádném případě nešlo.  

„Vlastizrádné jednání mohou spáchat významní poštovní úředníci, šéfové strategických podniků, přednostové klíčových železničních uzlů, vysocí důstojníci armády a tak dál. Prostě ti, kteří ze své profese znají určitá tajemství,“ vysvětluje Čech. „Mnohem hůř a svízelněji ho už budou páchat učitelé, drobní úředníčci a zemědělci. V procesu ale byli obviněni hlavně takoví lidé. Masaryk o tom řečnil ve sněmu a zrodil se mezinárodní skandál s tím, že budou v demokratickém Rakousku-Uhersku popravováni nevinní. Nakonec pod tlakem okolností zasáhl rozumný mocnář Franz Josef a v rámci zvykového práva rozhodl, že nesmí padnout ani jeden trest smrti. Byly pak vyneseny rozsudky od šesti do dvanácti let vězení s tím, že budou při nejbližší amnestii kráceny.“

Akce vyslanectví v Bělehradě

„Podobně zasáhl Masaryk i ve prospěch jednoho z chorvatských poslanců v monarchii, nařčeného ze zrady a z toho, že za velké peníze pracuje pro velkosrbské cíle. Prý o tom svědčily dokumenty dodané rakousko-uherským vyslanectvím v Bělehradě,“ podotýká Zdeněk Čech. „Masaryk ale v tehdy ještě malé srbské metropoli dokázal najít učitele jazyků, jenž tyto smyšlené texty převáděl z chorvatštiny psané latinkou do srbské cyrilice. Padělané dokumenty, psané na velké archy papíru, se pak na vyslanectví s pomocí připínáčků či štíhlých hřebíků upínaly na dveře jednoho z pokojů. Nakonec se přefotografovaly a zmenšily do velikosti běžného úředního spisu."

Masaryk svým zjištěním rozpoutal další skandál a ministr zahraničí Lexa von Aehrenthal ho smrtelně nenáviděl. Zemřel ale už v únoru 1912 a osudové věci se poté v Bosně staly o dva roky později. V Sarajevu zabili rakouského následníka trůnu a brzy pak začala Velká válka. A Masaryk se vydal do emigrace, aby tam prosadil sen o nezávislém Československu. Ale to už je vlastně jiný příběh...

• Seriál PL České osmičky se Zdeňkem Čechem

Spolumajitel nakladatelství Daranus Zdeněk Čech napsal knihu Potlučený lev. Jejích devatenáct akčních příběhů se odehrává v letech 1891 až 1948. Jde o zrcadlo našich moderních dějin.