V úvodu hlavní organizátor akce Milan Syruček pohovořil o výkladu ústavy, přijaté v roce 1992, která dosud již zaznamenala osm změn. „Je to dobré nebo špatné? Při politických krizí se vždy hovoří o roli ústavy. Například když se v roce 2008 přijímala Lisabonská smlouva a Ústavní soud měl řešit, zda neodporuje naší ústavě – vláda ve svém doporučení Ústavnímu soudu použila formulaci, zda neodporuje principu materiálního jádra ústavy. Co to je? Hovoří se o tom, že se má respektovat duch a litera ústavy,“ uvedl na samý začátek novinářský nestor Syruček.

„Mám zkušenosti s Belgičany, kdy tvrdí, že jediným Belgičanem je belgický král,“ řekl pro oživení na začátek svého monologu Ján Grónský. Zároveň se nejdéle sloužící učitel Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze podivil se svými žáky, že nerozumí slovensky, že neví, co je to „v septembri“, a přitom toto je výraz pro září i v angličtině.

Začátky nové ústavy: přecenění a zmanipulování

„Je v rámci špatné ústavy možné, aby fungoval demokratický právní řád? Ta ústava není zmetek, je to dobrý ideologický základ, mohla by být dobrým základem demokratického právního řádu. Základním problémem naší potencionální ústavní krize není dobrá nebo špatná ústava, ale úroveň politické kultury,“ zhodnotil situaci Gronský. „Kde vidím slabiny ústavy? První problém na české straně je, že bratrstvo ODS a ODA v době, když vznikala, přecenilo a nakonec z mocenských důvodů i zmanipulovalo proces vypracování ústavy. Do toho ještě vniklo Slovensko, které již v červenci přijalo deklaraci o svrchovanosti jako základu svrchovaného státu. Dne 1. září byla na Slovensku schválena ústava Slovenské republiky jako samostatného svrchovaného státu. Tam máte nadřazenost slovenského práva nad federálním a hovořilo se tam o možnosti vystoupení z federace,“ zavzpomínal nejstarší pedagog právnické fakulty Karlovy Univerzity. „Ani slovem nemluví o tom, že Slovensko poslovenštili za první republiky Češi. Ta slovenská ústava byla natolik nacionálně vyhrocená, jednoznačně zaměřená proti další existenci federace. V podstatě znamená ústavní konec Československé republiky nebo České a Slovenské Federativní republiky.“

To prý pochopil Václav Havel.“ Co v této době dělala česká nepolitická reprezentace? Ta připravila prohlášení vlády, předsednictvo vytvořilo komisi na přípravu ústavy a pak to začalo. Už sám způsob, jak česká strana připravovala ústavu, ukazuje na nedostatek odpovědnosti a příliš mnoho snah o mocenské manipulování. Zajímavé je, že Pavel Rychetský pár měsíců po tom, co byla přijata česká ústava, vytýčil v deseti bodech, že ústava není to, co by měla být. Co se dělo? Pan doktor Kalvoda, který v té době jak známo nebyl doktorem, řekl v polovině září: „ústava, bude až bude“. Ještě 8. prosince Václav Klaus řekl, že ústava – cituji - „se nemá zaplevelovat Listinou základních práv a svobod, protože zakotvuje deklarativní, nerealizovatelná a nevymáhatelná práva“. Proč nemohla být listina první hlavou ústavy? Právě jste to slyšeli,“ rozčilil se Gronský. „Ústava vznikla ve vládní komisi, kde nebyl ani jeden ústavní právník, ani jeden habilitovaný docent nebo profesor ústavního práva. Samozřejmě nebyl tam Rychetský a nebyli tam lidé, kteří ve federálním shromáždění byli jádrem transformace československého ústavního pořádku, disidenti, chartisté, Jičínský. Byla to “komise expertů“ ODS a ODA. Vím o jednom, kterého si hluboce vážím, a to je Pavel Zářecký. Vždyť tam byl třeba člověk, který byl před nedávnem vyznamenaný medailí Za vynikající práci. A nebo, radši jej nebudu jmenovat, otec ústavy, který byl v podstatě odborníkem na bytové právo. A žil z toho, že byl v podstatě dva roky v OF,“ šokoval mnohé přítomné pan docent.

Machři, kde jste byli?

„To je první věc, že ústava nebyla dílem toho nejlepšího, co jsme tu z hlediska odborníků měli. Když to srovnáte s těmi, kdo byli u vzniku Listiny práv a svobod v roce dvacet – to byli machři. Neznám ani jednu monografii jediného člena komise v roce 1992,“ posteskl si Gronský a pokračoval: „Současné přetahování na pokraji ústavní krize je, že nějací poradci nerozlišují mezi tím, jak vypadala ústava v roce 1920 a ústava České republiky. Vycházelo se z ní, ale podstatné věci, kde je vztah prezidenta a vlády, postavení vlády, postavení předsedy vlády a prezidenta republiky, se nenařizovaly. Naopak. Náš systém je v podstatě jakousi modifikací parlamentní demokracie předmnichovské republiky. Modifikací, založené na mimořádně silné pozici předsedy vlády a je to jakýsi polokancléřský systém. Za bývalé republiky prezident jmenoval vládu sám, bez žádných návrhů, vybíral si ministry, mohl odvolávat, kdykoliv chtěl. A když Poslanecká sněmovna vyslovila vládě nedůvěru, prezident měl dvě možnosti. Buď tu vládu odvolat, nebo rozpustit Poslaneckou sněmovnu.“

Naráz dva premiéři?

„A k tomu prezidentovi, to je s prominutí manipulace a švindl,“ nebral si servítky pedagog Gronský. „Za bývalé republiky byly dva paragrafy. Jeden řekl, že za projevy prezidenta, související s výkonem jeho funkce, odpovídá vláda. To si prezident nemohl dovolit vykládat něco někde, co chce. A za rozhodnutí musí být kontrasignace. Ti, co připravili novou ústavu, udělali to, že pravomoci prezidenta rozdělili s částí s kontrasignací a bez kontrasignace. Když se podíváte na to, co prezident může dělat bez kontrasignace, tak tam nezůstane nic, jen snad jedině národní banka a milosti. A všude jinde – ústavní soudci, Nejvyšší kontrolní úřad a hlavně, prezident nemůže jmenovat vládu! Dokonce v době, když prezidentoval Klaus, tak jsme měli dva předsedy vlády. On jmenoval nového a starému řekl, aby ještě dosluhoval…“

„Toto je moje oblíbené téma, k tomu se nebudu vyjadřovat. Dva předsedové vlády prostě nejsou,“ namítl profesor Bárta, žák pana docenta. „Dva předsedové vlády prostě nejsou… „Tak já to odvolávám… ,“ na to Gronský. „Nechápu, že prezidentovi poradci nemohou prezidenta trochu usměrnit, aby nedělal tak odpuzující divadlo, jak to bylo s tím Sobotkou. Zdá se, že představy na Hradě, že je možné odvolat jen předsedu vlády, že jsou úplně mimo. Zavedení přímé volby prezidenta bylo nešťastným zásahem. Nevím o žádném ústavním právníkovi, který by s tím souhlasil.“

Prezidentská hradní samodestrukce

Pokud se týká žaloby na prezidenta, v souvislosti s přímou volbou došlo podle Gronského k velmi nepříjemného zkomplikování. „Původně to bylo tak, že návrh na žalobu podával jen Senát a tím to končilo, dnes je tam trojpětinová většina, souhlas Poslanecké sněmovny.“

Ústava, která tehdy vznikla, má podle docenta práv nedostatky a není to systém, jaký byl za první republiky. „Pan Babiš je miliardář, který se tak či jinak choval stejně jako ostatní zbohatlíci. Využil díry v zákonech, chová se kapitalisticky v kapitalismu. Prezident po přímé volbě přecenil svoji ústavní pozici a nechal se ovlivnit svým okolím, které ani pořádně nepřečetlo ústavu. Opakovaným nekulturním způsobem vystupování destruoval a destruuje svoje velmi dobré myšlenky. Člověk je velmi často nadšený, a pak on udělá takovou věc a je to hrozné,“ pustil se do Miloše Zemana Gronský. Ale ani na premiérovi nenechal nit suchou: „Premiér Sobotka z obavy o svou pozici a situaci v sociální demokracii dělá nesmyslné obraty, kterými se ve své nenávisti vůči prezidentu republiky zesměšnil. Novelizace nebo nová ústava? Novelizace, neustálé změny zaplevelují ústavu. V rámci této ústavy může dobře fungovat ústavní pořádek. Mohli jsme mít i lepší ústavu…,“ povzdychl si na závěr svého úvodního proslovu Gronský.

Mohou za to novináři!!

Pak se ujal slova bývalý ředitel Ústavu státu a práva Akademie věd Jan Bárta: „Když slyším, že ústava je šitá horkou jehlou, tak to říkají novináři. Uvědomme si, že novináři jsou lidé, kteří čekají týden na nějakou událost, až jim vyjde z bran Kajínek a mají pocit, že dělají produktivní práci. Když čtu v novinách něco takového, tak si vždy uvědomím, kdo to je, kdo to píše. Já ty hříchy, které vidí novináři, prostě nevidím. To, že Listina práv není integrována v ústavě, vnímám jinak - že je reakcí na bývalý režim. Do současnosti si myslím, že zcela pragmaticky se katalog základních práv zcela neotevřel, protože se vědělo, že diskuse bude nekonečná. Teď se politika přesunula zase jinam a představte si sociální práva, která tam jsou. To by nemohlo vézt k ničemu. Já jsem tenkrát to považoval za pragmatické rozhodnutí politiky – nechme to být, toto téma si zakažme a řešme ústavu, tu organizační stránku, protože šlo o to konstituovat Českou republiku a ústavu prostě mít. Když si uvědomíme, že s tou listinou, která se do českého právního řádu přijala takovým bizarním způsobem, který bych napsal republikací, jako nové zveřejnění. Už s ní žijeme dlouho, dobře, všechny nadávky, které se vztahují k ústavě... Nevzpomínám si, že bych slyšel k listině nějakou novinářskou nadávku. Tak mi připadá, že toto se nám osvědčilo,“ podotkl významný český právník.

„Ústavní krize je věc, která nevzniká jako počasí, ale vždycky ji někdo záměrně způsobí. Říká si - stojí mi ten můj momentální krátkodobý politický cíl za to, abych vyvolal krizi? Vyhraji ji? To je otázka, kterou si položil Sobotka. Není to ústavní krize, protože kdyby nastala, tak bychom zjistili, že ústava nefunguje a že si v něčem neví rady. Takže určitě ne. Je to vládní krize? Já si myslím, že také ne. To jsou ti, co čekají u vrat věznice,“ nadhodil téma média Bárta s odkazem na to, co říkal před chvílí o novinářích. Ono to dělá hezký titulek a cokoliv se šustne, tak to označí za krizi vládní a když jim to připadá jako slabé kafe, tak přidají slovo ústavní. Ale vždyť je to běžná událost, která se děje, opaku je, ústava ji zná, předvídá, má na to nějakou metodu. Ústava ale není jízdní řád. Moje odpověď je – žádná krize ani vládní, natož ústavní. Probíhá nějaký ústavně právní proces.“

Vláda v demisi a designovaný premiér

„A k tomu předsedovi vlády. Je vždy jen jeden. I ten, který nemá vládu,“ snažil se vysvětlit poměrně polopaticky Bárta. „Ten sedí v Hrzánském paláci. Když vláda podá demisi. Nic se neděje. Prezident přijme demisi. A nebo také ne. Pokud nepožádá, aby tam zůstali, tak zůstává, není to povinné. A už jsme to zažili. Ta věta přece zní: Přijímám vaši demisi a žádám vás, abyste vykonávali funkce až do jmenování vlády nové. Ale už to není vláda, protože byla přijata jejich demise. To jsou pánové, kteří jsou bývalými ministry a na základě pouze kompetenční normy v ústavě vykonávají funkci vlády a funkci ministra. Ten třeba bývalý ministr dopravy si nenechá natisknout papíry, které by byly v souladu s ústavou a kde by bylo napsáno: Ten a ten, vykonávající funkci ministra dopravy až do jmenování vlády nové. To by byla správná hlavička. To se nedělá. Novináři vidí – na hlavičce – ministr dopravy. Z toho to celé vzniká. Bývalý předseda vlády je pověřen vykonávat funkce, ve Strakovce se schůzuje a není ani předsedou vlády,“ uvedl Jan Bárta.

Na něj hned zareagoval Gronský: „Prezident pověřuje nějakého politika, aby vytvořil vládu a až potom jej jmenuje. Spor vznikl o to, zda vláda, která je v demisi, je ještě plnohodnotnou vládou nebo ne. Já říkám, že je. Až na to, že by se měla krotit.“

Bárta poté pokračoval slovy: „… u nás nemáme zavedenou funkci designovaný předseda vlády. Prezident může sehnat nějakého člověka, a řekne mu – udělej mi návrh, jak by ta vláda vypadala, kdyby tě jmenoval. Toto může trvat nekonečně dlouho. Protože designovaný předseda vlády, což není termín ústavy ani práva, první republika na tom žila, teď se na tom nežije. Nu a on prezidentovi sežene nějakou partu a prezident, který by měl být odpovědný, mu řekne – toto ani nezkoušej, protože koaliční podpora pro tento návrh nebude. Takže děkuji za provedená jednání, nebyl jsi úspěšný a požádá někoho jiného. To může trvat nějaký čas. Jiná věc je vznik vlády. Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje členy vlády. Napřed tedy sežene předsedu vlády, který nemá vládu, je bez vlády…“

Pidižvíci v akci

Gronský na to opáčil: „Vtip je v tom, že když předseda vlády přijde a má už tu partu dohromady, tak prezident jej jmenuje do funkce a na základě toho, že on hned na místě mu poví – tito pidižvíci budou dělat to a to. Absolutně platí, že prezident jmenuje a odvolává jedině na návrh předsedy vlády. To je obrovská síla předsedy vlády! A co ten Sobotka udělal, v jaké byl pozici. Vláda je tak dlouho vládou, dokud má důvěru Poslanecké sněmovny.“

„Vláda musí do tří měsíců požádat o důvěru v Poslanecké sněmovně,“ doplnil Syruček. A Gronský na to: „U nás takzvaná úřednická vláda není v ústavě uvedena. Protože i takzvané úřednické vlády byly politické. U nás se to stalo s Rusnokem.“ Milan Syruček ještě dodal: „V ústavě se nehovoří o dvou nebo třech pokusech, když sněmovna nedá dané vládě důvěru.“

Vzpomeňme na „televizní krizi“

Poté se ujal slova politolog Zdeněk Zbořil: „Kdy se dělá z textu ústavy agitační leták nebo trhací kalendář?“ Vzpomněl pak na bývalou KSČ a vedoucí úlohu strany v ústavě: „… první jsme to tam měli zakotvené my, druhá byla Jugoslávie a v Sovětském svazu to bylo přijato až v roce 1974. Ta vedoucí úloha strany mně uvízla v hlavě. A zase se z té socialistické ústavy udělal jakýsi pamflet, když se to odstranilo. Nevím, proč všichni ti poslanci se rozhodli, že zvolí Václava Havla jednohlasně prezidentem – jestli tím chtěli prokázat svoji oddanost novému režimu. Ale stalo se to. Takže Václav Havel přísahal tehdy na ústavu socialistického státu.“ Poté připomenul další pokus o změnu ústavy – takzvanou televizní krizi. „Tehdy vystoupil, jestli si vzpomínáte, Josef Zieleniec a řekl, že země se nachází v ústavní krizi a chtěl, aby byla rozpuštěna sněmovna a pravomoci se přenesly na Senát, kde měli převahu. Svolal demonstraci na filozofickou fakultu, protože měl v paměti, že se tam vždycky scházelo hodně lidí. Ale tentokrát tam bylo tak 80 lidí, z toho 60 novinářů a předsedala tomu herečka Holubová. Takže ke změně režimu nedošlo. Důležitou postavou, která se na tom podílela, byl třeba Vladimír Špidla. Tehdy se Václav Klaus a Miloš Zeman konečně zmátořili, vešli do Poslanecké sněmovny, měli tam takový bouřlivý projev a nevím, z jakých důvodů se to otočilo. Ale zase se z té ústavy na jedné straně z Zielence, Špidly a Václava Havla a na druhé straně té opoziční smlouvy stal politický pamflet, kterým se mávalo. Protože jsem dělal 15 let soudního znalce v oblasti trestního práva, citlivě reagoval na slova státních zástupců a advokátů,“ zavzpomínal dále politolog Zbořil. „To, že se říká, že se právo dá ohýbat. Všimněte si, že to současné antizemanovského hnutí je postaveno na tom, že nerozhodl hned nebo okamžitě a celá řada vysvětluje, co to je hned a okamžitě. Já si myslím, když soud rozhodne, že ČSSD má zaplatit 330 miliónů, tak to má udělat hned druhý den. Ale pro pana Ratha je to po pěti letech.“ Poté se vrátil k takzvané povinnosti prezidenta: „Nařizuje mu ústava nebo ho opravňuje? To je problém, kterého se chopí ústavní kutilové – náhodou se to netýká Dienstbiera, to už bychom tu měly debaty o změně ústavy velmi intenzivní,“ připomněl aktivisticky naladěného bývalého ministra Zbořil a podotkl, že Petr Pithart mu říkal, že 16 ústavních právníků jej varovalo před uzákoněním přímé volby prezidenta. Ale už bylo pozdě.“

Šaškárny a taškařice

„Diskuse je ke zbytečnému odkladu,“ chopil se slova v závěru akce Gronský. „Jestli je ten odklad zbytečný nebo není. Vzhledem k tomu, že celý systém je u nás postaven na silné pozici premiéra a evidentně slabší pozici prezidenta, v tomto případě prezident musí dřív nebo později odvolat. Co je to za vládu Petra Nečase, když jmenuje Karolínu Peake na osm dní ministryní a pak ji odvolá. To je nevídané,“ posteskl si docent a pokračoval v komentování současného dění: „A co je to za vládu, když se navzájem předseda a místopředseda vlády obviňují, že jsou podrazáci a podvodníci. Vždyť v tomto státě nejsilnější opozice sedí ve vládě.“

Tak to podle Zbořila vypadá, „když je prezident první částí moci výkonné a teprve za tím následuje vláda a prezident je prezidentem všech občanů a je tou parlamentární záklopkou, která brání, aby stranické sekretariáty rozhodovaly o některých funkcích států a součástí vládnutí“.

„Veškeré změny ústavy jsou vyvolány nějakým okamžitým zájmem,“ shrnul Jan Bárta.