Podle Freedlanda jsou určitá místa, která se stala metaforou pro nenáviděný politický establishment či pro lidem vzdálenou, všemocnou vládu. „V Americe je to ‚Washington‘. Pro euroskeptiky je to ‚Brusel‘. A v Británii je tou nenáviděnou citadelou ‚Westminster‘,“ uvedl s tím, že včera přišel Westminster o své uvozovky. „A jak míjelo odpoledne, Westminster přestal být onou nenáviděnou baštou politických vládců a stal se skutečným místem, kde jsou úředníci, turisté, pracovníci ochranky a skupiny navštěvujících školních dětí,“ uvedl.

Zmínil následně situaci, kdy poslanec Tobias Ellwood poskytoval pobodanému policistovi první pomoc, kdy poslanci se báli o osud svých přátel, kolegů i zaměstnanců. „Byl jsem také ve Westminsteru (i když ne v parlamentu), když došlo k útoku,“ píše následně Freedland. 

„Zdá se, že je zapotřebí násilné tragédie, abychom si uvědomili, že ti, které zvolíme, aby nás zastupovali, nepřestávají být momentem zvolení lidmi. Loni to byla vražda poslankyně Jo Coxové, která lidem připomněla, že poslanec či poslankyně může být také dýchající, žijící, milující bytostí. V té chvíli měli mnozí z nás pocit viny z toho, jak mluvíme o politice. Na chvíli jsme přestali. Ale jen na chvíli,“ dodal. Popsal pak rychlost záchranné služby, zmínil i turisty, kteří byli odváděni do bezpečí, neopomněl ani zmínit zpěv poslanců, kteří se snažili uklidnit školní děti, jež byly v parlamentu na výletě. 

„Více než před dvaceti lety jsem byl svědkem téže proměny, když se stala terčem atentátu americká vládní budova v Oklahoma City, kde zahynulo 168 osob. ‚Federální byrokraté‘ byli nenáviděni, až do chvíle, kdy lidé viděli, jak vynášejí své zraněné a truchlí pro své mrtvé děti. Dnes byl na řadě ‚Westminster‘. Už ne metafora odtažité citadely zlovolných, konspirujících politiků, ale skutečné místo, plné skutečných lidí – stejně zranitelných vražedným násilím jako kdokoliv jiný,“ poznamenal.

• Původní text ZDE

Simon Jenkins pak zmiňuje, že o motivech útočníka stále nic nevíme. „Lze předpokládat, že útočník očekával, že jeho činu – a tedy jeho poslání – se dostane obrovské publicity. Možná opravdu chtěl šířit strach, podrobit demokracii zatěžkávací zkoušce, a pokud by to bylo možné, změnit její chování,“ řekl s tím, že reakce na takovéto incidenty nesmí být přehnaná. Terorista je podle něj bezmocný bez pomoci médií a těch, kteří je krmí slovy a činy. 

„Musíme si uvědomit, že dnes jsou v boji proti terorismu velké peníze. Dnes není chvíle poukazovat na to, že je to přehnané, avšak je nutno poukázat na to, že přehnaná protiteroristická opatření napomáhají teroristům. Všichni, kteří se na nich podílejí, mají na tom zájem: od novinářů přes politiky a policii až po bezpečnostní lobbisty. Skutečnost, že v totalitních zemích k terorismu v podstatě nedochází, protože takové země cenzurují informace, dokazuje, jak klíčovou roli hraje při teroristických útocích publicita,“ dodal. 

Reakce britské vlády na teroristické útoky Irské republikánské armády v sedmdesátých a v osmdesátých letech byla podle jeho slov správná. Tehdejší britská vláda je totiž prý považovala za náhodné zločiny, nikoliv za kvasi-politická gesta. „Terorismus IRA byl daleko horší než cokoliv, čeho jsme svědky dnes. Avšak ani tehdy nebyla svoboda v Británii v podstatě omezena, život šel dál a teroristická hrozba nakonec zmizela. Doufejme, že totéž bude platit i dnes,“ uzavřel.

• Původní text ZDE