Ukázala koronavirová krize na některé závažné chyby ve fungování našeho státu? 

Domnívám se, že spíš ukázala nefunkčnost státu jako instituce; tedy nejen toho českého, i když tu samozřejmě máme svá specifika – třeba takový předseda vlády asi nikde jinde není.

Myslím, že zde není dostatek prostoru pro poskytnutí vyčerpávající odpovědi; na druhou stranu jsem během koronakrize tvořil text, o kterých bych se se čtenáři rád podělil, když dovolíte:

Článek si můžete přečíst ZDE.

Mnozí lidé by naopak koronavirovou krizi a s ní spojená opatření použili jako trumf v debatě s vámi – stát je potřebný, při jeho neexistenci by se nákaza šířila bleskovou rychlostí, kdo by jinak zavřel hranice a izoloval obyvatelstvo? Jak na to reagovat?

Takový „trumf“ považuji za dost pochybný až paradoxní; vždyť přece vlády (jako příklad můžeme vzít tu naši; ale jiné nejsou o nic lepší), které věděly o nákaze už od prosince či ledna, ještě v únoru ujišťovaly občany, že se nemají čeho bát, že není důvod k panice a není důvod například rušit lety. Premiér veřejně lhal do médií o zásobách zdravotnického materiálu.

Státy (minimálně ty evropské, ale totéž platí i pro USA) měly měsíce na reakci; ty nevyužily ani k tomu, aby nakoupily ochranné pomůcky v dostatečném počtu, natož aby podnikly nějaká opatření či zavřely hranice. Zareagovaly panicky, chaoticky… a především až v době, kdy jsme tu měli první nakažené – tedy pozdě.

Bezstátní společnost neznamená společnost bez pravidel; když mluvím o anarchii, nemluvím o chaosu, nýbrž o decentralizované společnosti. Krásně to vystihuje tato slovní hříčka: „Anarchism doesn’t mean no rules, it means no rulers.“

Nechci se opakovat, ale i na toto téma jsem během koronakrize napsal článek, o kterých bych se se čtenáři rád podělil; najdou v něm odpovědi na otázku, kdo by bez státu mohl řešit pandemii: