Před 54 lety začala okupace Československa pěti zemí Varšavské smlouvy. Invaze začala v noci na 21. srpna 1968. Výročí je podle premiéra Petra Fialy (ODS) připomínkou, jak je svoboda křehká. Kvůli ruské invazi na Ukrajinu nebyla tato připomínka nikdy aktuálnější než nyní, řekl včera před budovou Českého rozhlasu v Praze. 

„Je to velké memento. V mnoha rodinách, já to tak ostatně mám, je to vzpomínka mých rodičů a prarodičů, kdy se báli, že se do těchto končin vrátí válka. Možná i mnozí vzpomenou, v létě 1991, kdy došlo k puči v Sovětském svazu, jsem zase na tváři babičky viděl, že se reálně bála, že se vrátí válka. Mnozí si možná připomenou, co viděli na jaře, pro některé to už byly balkánské války a pro některé to byla vzpomínka nedávná, únorová, kdy mnozí byli překvapeni novým konfliktem, kdy Rusko vstoupilo na území Ukrajiny,“ vzpomínal Kubáček.

„Ukazuje se, že bohužel nic není trvalé. Tu hodnotu máte pouze, když se o ni pečuje, když je pro vás důležitá. Je to mimochodem také velké poučení, jak 1968, tak 1969,“ zmínil Kubáček.

Hovořil také o tom, jakou vizi o budoucnosti v Česku máme – jak my občané, tak jakou mají politici. „Nad námi visí jeden velký otazník, spojený s obavami. Že nám chybí, když má možnost člověk sledovat tu společnost napříč, v terénu, ale potom i ze sociologických měření a typu anket, tak se ukazuje, že společnost je rozmrzelá tím, že politici nedávají nějaké scénáře vývoje. Nikdo neočekává kouzelné proutky, okamžitá řešení detailu, ale očekává péči, zájem a pokoru a nějaké modely vývoje a přinejmenším sdělování, že vláda se připravuje na složité časy, že má nějaké scénáře, body vývoje, že má i motivy a návrhy pro společnost,“ podotkl Kubáček.

„Obávám se, že vláda dost tápe. A nemusíme utíkat do zemí typu Portugalska, Velké Británie, Španělska, ale podívejme se na ty nejbližší sousedy: Polsko, Rakousko, Německo, Slovensko – a mohl bych přidat ještě některé další, v podstatě celou řadu opatření už začali zavádět na začátku tohoto roku, ještě dávno před rusko-ukrajinským konfliktem, navíc celou řadu věcí uzpůsobují a zcela vážně se snaží zastropovat tu nejcennější komoditu, kterou máme – a to je cena elektřiny, protože ta stojí na začátku a na konci naprosto všeho – a obávám se, že bude stát i na začátku a na konci stability naší společnosti a důvěry ve stát a důvěry v politiky jako celek,“ dodal Kubáček.

Vizi příliš nevidí. „A mrzí mě to z jednoho prostého důvodu. Protože to jsou přesně momenty právě takovéhle, zažili jsme to v koronavirové krizi, zažili jsme to v minulých ekonomických krizích, kdy politici mohou nesmírně vyrůst. Kdy mohou uklidnit spoustu vášní, kdy tu rozbouřenou společnost zase mohou trošku stmelit – a přinejmenším navodit pocit, že se vzájemně potřebujeme, že volič potřebuje svého politika a politik bez voliče neudělá ani krok. A to se obávám, že se teď neděje, protože jsme nasadili na takovou tu taktiku jakoby autopilota, ještě trochu ideologického autopilota. Obávám se, že my tady tak trochu čekáme na první velkou kolizi, a obávám se, že lidé se začnou hodně soustřeďovat pouze a výhradně na sebe a přestanou tomu státu jakkoliv vycházet vstříc, respektive mu naslouchat, neboli – až přijde problém a politici budou potřebovat tu společnost, tak se obávám, že společnost bude hodně nedůvěřivá, apatická, hluchá a roztříštěná,“ zmínil Kubáček.