„Češi tenkrát patřili mezi nejlepší vojáky střední Evropy. Dnes to zní trochu šíleně, ale bylo to tak. Byli vyhlášení raubíři, což souviselo i s jistým civilizačním zpožděním, které měly naše země za nejvyspělejšími částmi kontinentu,“ říká pro ParlamentníListy.cz na úvod autor tetralogie Drsný střed Evropy Zdeněk Čech. Právě v jedné z kapitol prvního dílu píše o Vladislavovi a Barbarossovi, což latinsky znamená Rudovous. Pojďme se tedy v rámci seriálu České osmičky podívat do dvanáctého století, kdy byl český kníže „zkorumpován“ důstojenstvím krále.

Jazyková nejednotnost

„Nacionalismus v pravém slova smyslu se zrodil až v novověku po napoleonských válkách. Středověk nebyl moc nacionálně silný. Lidé se cítili být poddanými knížete, posléze krále a nezáleželo příliš na tom, jestli mluvili česky nebo německy. Čechy s Moravou byly tehdy země poměrně jednotné, i když přemyslovští údělníci (údělná knížata) občas na Moravě zlobili. Prostor budoucího Německa už třeba takhle jednotný nebyl. Jednalo se o hodně rozdrobené území, jehož obyvatelé se mnohem více cítili být Sasy, Durynky či Bavory než Němci. Ostatně tam dlouho vládla velká jazyková nejednotnost, německé dialekty se nakonec velice liší i dneska a za druhé světové války musel Hitler vydat výnos, že důstojníci budou mezi sebou mluvit spisovnou němčinou, aby si navzájem rozuměli," popisuje Čech reálie doby.

Fridrich I. Barbarossa z rodu Štaufů vládl jako král a císař Svaté říše římské od roku 1152. Byl to bezesporu chytrý a pragmatický panovník. „Nakolik se ovšem tehdy vládce římské říše dokázal prosazovat na území, které bylo velké téměř jako dvě dnešní Německa, záleželo na jeho schopnostech a na tom, jaký měla potenciál jeho vlastní rodová moc. Rudovous chtěl obnovit a upevnit sílu říše a k tomu jistěže potřeboval finance. Severní Itálie byla tenkrát jedním z nejvyspělejších evropských území, byla hospodářsky bohatá, a tudíž velmi vhodná pro daňové využití. Češi byli opravdu vyhlášení bojovníci, takže se Rudovousovi hodili. Komunikace z dnešního pohledu a v moderní zkratce vypadala asi takto: ,Hele, Vláďo, pojedeš se mnou na to Miláno, máš celkem dobrý lidi, hodíš se mi. A já z tebe za to udělám krále.‘ A tak se i stalo,“ dodává publicista. Vladislav se v lednu 1158 stal českým králem na říšském sněmu v Řezně, tedy Regensburgu. „Hlav takto pomazaných“ nebylo v tehdejší Evropě mnoho. Slavnostně korunován byl až po dobytí Milána.

Výprava na Milán

Už v červnu se Vladislavovo vojsko objevilo v okolí severoitalského města Brescia. „Podle tehdejších zvyklostí měli svobodní Češi, především rodící se šlechta, povinnost bránit vlastní zemi v případě napadení zvenčí, ale na výpravu do Itálie je král musel přemluvit. Nebylo to až tak těžké. Vidina dobrodružství a kořisti byla lákavá, loupeživé duše plesaly, což v nás tak trochu zůstalo. Češi tam tenkrát přišli jako první, dobyli Bresciu a sklízeli kořist. Když pak spolu s Rudovousovými vojsky dobyli Milán, náležela jim asi devítina z výkupného, tedy z devíti tisíc hřiven stříbra,“ podotýká pro ParlamentníListy.cz Čech s tím, že moc nevěří údajům o početnosti Barbarossových sil, které lze občas najít v literatuře. Podle některých autorů stálo před Milánem sto tisíc mužů ve zbroji. „To by se v té době vůbec nedalo logisticky zvládnout. Vždyť třeba jak byly široké tehdejší cesty? Jen tak, aby se na nich horko těžko vyhnuly dva vozy. Podle mě tam těch ozbrojenců mohlo být nanejvýš dvacet tisíc. Ale ani to není málo. To je jako dnešní česká armáda,“ dodává.

„Spojená vojska táhnou od Brescie k Milánu, městu mnohem většímu a významnějšímu než tehdejší Praha. Před městem zastaví oděnce řeka Adda. Účastník tažení Vincencius píše, že se ,Odolen, syn Střížův, udatný rytíř, se dvěma bojovníky pokoušel najít brod, a když ho našel, vrhl se doprostřed vln.‘ Z Milána vytáhne pak do boje skoro celá zbrojná moc, ale v krvavé srážce u Gorgonzoly Vladislav se svými rytíři zvítězí. Město se vzdává 8. září 1158,“ píše se v kapitole Rudovous a Odolena Voda v již zmíněné knize Drsný střed Evropy. Český král údajně sám v boji probodl milánského vojevůdce Tazzu de Mandello.

Konec vládců

„Češi měli ve vojenství výborný zvuk prakticky celý středověk. Nicméně se do jejich genů zapsalo strašlivé patnácté století. Nelze totiž říct, že by tenkrát války začaly s husitským vítězstvím u Sudoměře a skončily u Lipan. Drobná válka zuřila už za krále Václava IV. Činili se loupeživí rytíři, lapkové a tak dále. Za Jiřího z Poděbrad se pak natvrdo bojovalo znovu a boje se vlekly i po jeho smrti. Vyrostly generace, které skoro nepoznaly klid zbraní, což vyústilo v pocit, ať už se proboha neválčí. To se nakonec stalo a v šestnáctém století se česká vojenská sláva postupně rozplývala. Na trůn usedla dynastie Jagellonců, která byla už mezinárodně etablovaná a nikdo ji nemohl označit za kacířskou. Splnilo se tak přání Jiřího z Poděbrad, který nechtěl, aby byli Češi vyšachováni z Evropy,“ vysvětluje publicista.

A co dva hlavní aktéři tohoto osmičkového data? Vladislav předal ještě za svého života vládu synu Bedřichovi a sám se uchýlil na statky své druhé ženy Judity v Durynsku, kde roku 1174 zemřel. V českých zemích pak zavládl chaos. Italské války trvaly ještě hodně dlouho a pro Fridricha I. Barbarossu skončily neúspěchem. Zahynul však až v roce 1190, když se při třetí křížové výpravě snažil na území dnešního Turecka přebrodit řeku Salefu. Itálie se nicméně i pro jeho potomky stala horkou půdou.