Do DVTV zamířila cestovatelka a spisovatelka Milena Holcová. Bývalá právnička si myslí, že cestovat je jednoduché. Na svém webu píše: „Její cestovatelské zásady jsou jednoduché, co nejblíž k lidem, co nejmenší bágl, co nejvíc času, co nejdál od turistů, snaha proniknout za zeď zvyků, tradic i jednotlivých lidských osudů,“ přečetla obsah webu moderátorka Drtinová.

Sama Holcová však v rozhovoru řekla, že být dobrodruhem je ještě jednodušší. „Člověk potřebuje ještě míň, člověk potřebuje sehnat tu odvahu, stoupnout si na silnici a zvednout palec, nic jiného,“ zmínila cestovatelka. „Ale ono je to čím dál složitější s tím cestováním,“ pokračovala, „takový ten boom cestovatelský byl, když nás pustili, tzn. před 25 lety a dál, kdy nebyl internet, nebyly mobily, byli jsme závislí na mapách, a to si myslím, že se všechno změnilo. Nyní je ten svět mnohem více propojený, že když kdekoliv vystoupíte, tak tam se na vás vrhnou nějací průvodci domorodí...“

Moderátorka podotkla, zda to tak není přece jednodušší... Na to se jí však dostává odpovědi, že spíše ne. Dodává, že když vidí vystupovat takové ty dobrodruhy, tak ti mají v ruce průvodce Lonely Planet, jdou podle toho a snaží se uniknout turistice, což je dle Holcové stále těžší. Dle ní má rozvoj technologií samozřejmě své plusy i minusy, například nyní člověk má obecnou představu o té destinaci, což dřív nebylo. Dále řekla, že destinace, kde nikdo nebyl či se tam jezdí minimálně, jsou na světě asi tak čtyři: Nová Guinea, Antarktida a některé další velmi okrajové destinace.

„Vy o sobě taky píšete, že jste byla velmi poslušná holčička, dokonce jste vystudovala práva a měla rodinu, ale ve třiceti letech jste všeho nechala, a i s dětmi začala cestovat po světě, co vás tak táhlo ven?“ zeptala se moderátorka pořadu.

„Já jsem to měla od malinka v sobě, myslím si, že s tím se člověk rodí, s tou potřebou cestovat, a jsou lidi co mají rádi změnu anebo nemají rádi změnu. Já mám prostě ráda změnu. Jenže to dřív nešlo, pustili vás leda na Balkán, což je v současnosti velmi zajímavá destinace, pak do NDR, do Ruska, a jinak už člověk nikam nesměl, takže v okamžiku, kdy se ta zavíčkovaná země otevřela, tak jsem si řekla, že už nemůžu čekat, je mi 35 let, všeho nechávám a jedu.“ Na poznámku moderátorky, že všeho nemohla nechat, protože má děti, jí odpověděla, že tedy nechala všeho kromě těch dětí. „Cestovat hned a s dětmi, to chtělo hodně odvahy, jak jste to zvládla“ ptala se Drtinová.

„V mém případě byla zásadní výměna partnera, s tím původním by to nešlo a s tím druhým jsem měla pocit, že bych s ním mohla bydlet i na městské skládce, takže i když jsme měli tři malé děti, tak jsme jezdili spolu s nimi a s partnerem stopem, třeba kamionem nebo na pick-upech, hlavně v těch tropických zemích,“ líčila své zážitky cestovatelka. „Já mám pocit, že teď v Evropě to vůbec nejde, protože bychom museli s sebou nosit tři sedačky, což je nepraktické, ale pořád lze stopovat s třemi dětmi v zemích, kde je silný kult rodiny,“ dodala.

„Neměla jste někdy pocit, že to je nezodpovědné či nebezpečné v těch autech s těmi dětmi?“ zeptala se Drtinová. Holcová pobaveně odpověděla, že ne. „Až když děti byly starší a odmítaly s námi jezdit, tak jsme jezdili do oblastí, kde jsme ten pocit, že to nebezpečné je, měli,“ pokračovala. Cestování s dětmi však bylo dle Holcové omezeno školní docházkou. „Dařilo se vyjet na tři měsíce, ale to jsme se museli v té škole domlouvat, žádat ředitelku, inspektora, aby je uvolnili, ale jelikož se děti dobře učily, tak to šlo,“ vysvětlila. Poté dodala, že děti začaly samy cestovat, když synovi bylo 15 let a dceři 14.

• Rozhovor ke zhlédnutí ZDE

Na otázku, kolik zemí procestovali, odpovídá, že sama přesně neví. „Já si nedělám čárky a nepočítám si, kde jsem byla, kde jsem byla nejdál, kde ještě nikdo nebyl. Mně to je úplně jedno,“ dodala. Poté se jí Drtinová zeptala, kde se jí líbilo. Prý se jí líbilo téměř všude, vždy se těšila na návrat domů, ale je pár zemí, kam by již nechtěla. Jako příklad uvádí USA, Japonsko a obecně ty více civilizované země.

Z Japonska měla dokonce stopovací historku: „V Japonsku se stopuje tak, že vám zastaví každé auto a okamžitě vás odveze zpátky na nádraží. V té době, kdy jsme tam byli, autostop nebyl obvyklý dopravní prostředek a měli pocit, že člověk, který stopuje, je v zoufalé nouzi, cizinec, a musí mu pomoct, že vás odveze na nádraží, takže my jsme se probojovali na okraj města a první, kdo nám zastavil, nás promptně odvezl zpátky na nádraží,“ smála se Milena Holcová.

Ráda se vracela ovšem na Srí Lanku. Tam byli dokonce šestkrát. „Když jsme tam jezdili, tak jsme říkala – dávám tomu deset let a bude to turistická destinace, což se bojím, že už se stalo,“ řekla s nostalgií.