Jeden z hlavních organizátorů, Milan Syruček, nejdříve vybídl přítomné hosty, aby zhodnotili kvalitu i kvantitu naší vědy a její postavení v Evropě a ve světě.

Peníze jsou. Jenže…

Předsedkyně Akademie věd Eva Zažímalová uvedla, že věda má takovou úroveň, jak je to dáno potenciálem lidí v ČR, finančními možnostmi a historií. „Úroveň naší vědy je samozřejmě poznamenána, a ne v tom dobrém smyslu,“ konstatovala krátce k minulosti, ale hned přešla do současnosti: „Pěstují se u nás obory, které jsou ve srovnání na velmi dobrém místě, na špičkové úrovni – fyzika, chemie, dějiny umění. Věda může dobře konkurovat, pokud lidé mají srovnatelné podmínky s tím, jaké jsou podmínky na západ od našich hranic. Dobrá věda, a teď mluvím především o experimentálních oborech, se nedá dělat bez odpovídajícího finančního zázemí. To je u nás možné do jisté míry získat, bohužel většinou z grantů. Pokud nejsou srovnatelné v experimentálních oborech, bez odpovídajících přístrojů a dalších možností, nemáte vůbec šanci.“ Proč bohužel, pokud jde o granty? „U nás se dává relativně dost na vědu. Za Akademii věd  jsem si nikdy nestěžovala, že by ČR dávala na vědu celkově málo peněz. Teď nemluvím o naší organizaci, ale obecně o penězích, které republika dává na vědu.“

Topolánek: Soutěžte, soutěžte!

„S čím tedy mám problém, a to určitě nejen já, je jejich struktura,“ posteskla si profesorka Zažímalová. „A především závazek, navyšovat každoročně o pět procent institucionální složku financování institucí Akademie věd a vysokých škol. Mělo to svůj význam. Je to dědictví reformy, která byla prosazena premiérem Topolánkem v roce 2008, kdy byl položen důraz na aplikovaný výzkum a na to, že se o všechno musí soutěžit. Soutěžit se má, nic proti soutěžení. Ale v čem je problém je to, že podíl peněz, o který musíte soutěžit, je příliš vysoký. A to je přesně náš případ. Akademie věd na institucionální složky rozpočtu má zhruba 35 procent. To je velmi málo a ve svém důsledku to znamená, že schopní lidé, kteří jsou na ústavech, nedělají nic jiného, než administrují granty nebo o ně žádají. To je, upřímně řečeno, velmi neefektivní využívání jejich intelektuální kapacity. Druhá věc je, že u nás je bohužel hodně programů za miliardy korun. Není udělána analýza ani ex post, co vlastně ten program má přinést a co skutečně přinese. V podstatě se velmi vágním způsobem hodnotí i projekty, na které byly dány třeba i stovky miliónů korun. To je velmi neefektivní vydávání peněz na vědu.“

„Určitě máme velký intelektuální potenciál, u nás jsou lidé chytří, schopni improvizovat, jsou kreativní, což pro vědu je velmi zásadní věc,“ pokračovala dále předsedkyně Akademie věd Eva Zažímalová. „Ale na co narážejí, to jsou finanční prostředky. Ty nepřímo ovlivňují i příliv mozků ze zahraničí. Nyní mám na mysli zahraničí na západ od našich hranic. My jim sice můžeme nabidnout tady velmi slušné platy, ale když si z toho mají šetřit na důchod ve své domovské zemi, tak je to úsměvné. A oni samozřejmě umějí počítat. Takže nalákat sem kvalitní zahraniční lidi středního a mladšího věku je velký problém,“ posteskla si před auditoriem.

Není výzkum jako výzkum...

Milan Syruček pak konstatoval, že v  republice máme  26 vysokých škol, dalších 38 je soukromých a dvě jsou státní – tedy policejní v Praze a vojenská v Brně. „Nejprestižnější pozici jistě zaujímá Univerzita Karlova...“ vybídl k diskusi dalšího váženého hosta, kterým byl rektor Univerzity Karlovy, profesor Tomáš Zima.

A ten si nebral servítky: „Někdy je představa, že věda má vybádat, co je potřeba, zítra či za týden, jiný má představu, že je to běh na dlouhou trať. Když navážu na to, co přede mnou říkala Eva Zažímalová, je třeba hledat rozumnou proporci mezi základním a aplikovaným výzkumem. Ten aplikovaný výzkum nebude existovat, pokud to má být reálný výzkum, a ne nějaká lehká inovace, jako když se otočí zrcátko zleva doprava a udělá se tam někde záklopka, což je také samozřejmě výzkum, nebo lze to vydávat za výzkum. Když navštívíte špičkovou světovou instituci, kde je asi deset nositelů Nobelovy ceny, Weizmannův institut věd v Izraeli, tak vám v návštěvnickém centru pustí dvacetiminutové video, které končí tím, že se musí investovat do základního výzkumu. Říká to člověk, který deset let bádal nad protilátkami, které nyní léčí milióny lidí ve světě, ale ten jeho výzkum trval deset let a teď dvacet let sklízí v této instituci on sám plody své práce,“ uvedl jednoznačný příklad profesor Zima.

Odborníci na počkání? Věc těžká i pro iluzionistu Copperfielda!

„Byl jsem před několika lety na jedné akci, kdy píárová agentura, zastupující společnost, která tu bude stavět nějaká letadla, uvedla, a že rychle potřebují inženýry, kteří budou umět konstruovat letadla a motory,“ zavzpomínal profesor na možná na první pohled humornou, ale ve své podstatě tragikomickou příhodu: „Nu, pokud to někdo chce, tak hotový člověk tady bude nejdříve za pět, sedm let. A vychováváme člověka, který se musí orientovat za pětadvacet let. Jestli nyní někdo dostává na vysoké škole diplomy, tak tito současní absolventi budou na svém vrcholu za pětadvacet let, když jim bude padesát let. Podívejme se, kde jsme byli před 25 lety. Tady dnes máme mobily, nahrávací zařízení, fotoaparáty. Když byl před pětadvaceti lety mobil, tak to byla taková velká krabice, určená jen k telefonování. Uplatnili jsme se, takže se musíme naučili orientovat.“

„Rád bych se zmínil o několika nešvarech výzkumu, které zakládají další problémy. Jeden tu zmínila moje předřečnice. To je struktura peněz. Proporce je na vysokých školách podobná. Zhruba třetina je institucionální a o dvě třetiny takzvaně soutěžíme. Tedy lidé pořád píší, až se upíší a soutěží,“ posteskl si rektor Univerzity Karlovy. „Druhý nešvar, který máme v Čechách, je, že pláčeme, že nemáme peníze. Problém je ten, že řada lidí neaplikuje v evropských soutěžích. Jsme v tom jedni z nejhůře hodnocených zemí. Teď se to naštěstí za poslední dva roky trochu začíná zvedat. Před pěti lety jsem s kolegy zřídil Evropské centrum, měli jsme jeden grant, teď jich máme pět. Zaškolujeme lidi do takzvaného ‚bruselského jazyka‘. Na druhé  straně těm mladým poskytujeme podporu, aby si vytvořili jakousi buňku pozitivní deviace a mohlo z toho něco vzniknout. Lidé se nesnaží aplikovat granty, i když je to složitější než v Čechách. Podobně je to v některých oborech i s publikacemi. Ideálně se publikuje mezi Českem a Slovenskem. To je ideální stav, kdy v některých oborech založíte časopis na Slovensku, s některými kolegy z České republiky, a vydává se to na Slovensku. Opačně zas se tady založí časopis v ČR a všichni vám říkají, že jejich obor je tak unikátní, že to jde jenom psát česky a že tomu nikdo jiný nerozumí. Měl jsem onehdy debatu s jedním politikem, který se věnuje genderovým studiím, který mi říkal, že o tom nelze psát v cizím jazyce...“ osvěžil svůj projev profesor Zima. „Když jsem se díval na obor český jazyk, bohemistika, slovanské jazyky, tak na světovém lingvistickém kongresu, který byl před řadou let na Honolulu, tomu bylo věnováno odpoledne.“

Inovace po Česku

„Problém, který jsme si v relativně nedávné minulosti zavdali, je otázka investování prostředků z Evropy,“ pokračoval dále profesor Zima. „Praha, kde tvorba vědeckého výkonu, když to sečteme – akademie, naše univerzita – je to prostě 60 procent, a když k tomu přidám další univerzity, tak budeme na nějakých 75 procentech vědeckého výkonu v ČR, a v Praze se nemohlo investovat. To je impotence politiků. To není, že nám to Brusel nařídil.“

Před dvěma lety se začalo plánovat, jak to bude od roku 2020, respektive 2022.  Podle rektora Zimy Portugalsko se v prvních výzvách rozdělilo  asi na čtyři regiony. „A Lisabon jim vypadl, protože byl ekonomicky silný. Co myslíte, že udělalo Potugalsko pro další období? Udělalo region jako celé Portugalsko. Když spočítáte Algarve, k tomu Lisabon, tak se dostanete na krásných 95 procent a v Lisabonu se už stavějí nové univerzity, respektive se tam už stříhají pásky. Česká republika se nepoučila, i pro další období budeme zas rozděleni na ROP Severozápad, Jihovýchod a já nevím, jak se ty všechny kraje polepily. A budou obrovské problémy,“ posteskl si Tomáš Zima.

Ne pro vědu, ale pro justici

A pak temně zaprognózoval: „Třetina vědeckých nfrastruktur, kde byly vytvořeny, se budou zavírat nebo prodávat, protože tam není potenciál, nejsou tam lidi, nebudou peníze na financování. Uvedu jeden exemplární příklad. V severních Čechách postavili za půl miliardy u Ústí nad Labem v katastru obce Knínice u Libouchce objekt, ve kterém se měla vytvářet nová energie. V té vesnici není ani hospoda. Je to tedy sice u dálnice... Tam postavilo za evropské peníze ministerstvo obchodu budovy, kde budou ústecká univerzita a technická univerzita v Drážďanech na této zelené louce vytvářet a hledat nové zdroje energie. V tuto chvíli tam snad běží i nějaké trestní oznámení. Takže za to budeme nakonec peníze vracet, protože tam nic není, snad v jedné hale je sklad motorek,“ upřímně vyděsil přítomné diskutující profesor UK.

Ne všichni, ne všechno!

A  pohled do vnitřních řad: „Nemůžeme pěstovat výzkum ve všech oblastech, ve všech vědních disciplínách. Je třeba se zaměřit na to, kde jsme v evropské či světové špičce. Byla tady zmíněna fyzika, informatika, biomedicína, robotika, dějiny umění, egyptologie, která patří mezi pět nejlepších na světě,“ pochválil pracoviště rektor Zima. „Pak některé obory, které, když jim dáme více peněz, tak se mohou posunout. A pak se některé obory musejí zavřít. Anebo zvolíme českou cestu – všem dáme trochu, uvaříme si tam kávu, napíšeme tam článek do česko-polského žurnálu, zanadáváme si, jak nás nemají rádi a ve čtyři hodiny půjdeme domů. Ale zase budeme mít ty výzkumné ústavy.“

„Je však třeba říci, že máme řadu mladých, talentovaných lidí, kteří publikují ve velmi prestižních věcech, nemají ostych jezdit do zahraničí a přispívají tak do mozaiky lidského vědění,“ nevidí to zas tak všechno černě profesor Zima. „Rozpočet na vědu v EU má růst, ale je otázka, jestli to Evropský parlament stačí schválit do konce roku, anebo přijde nový parlament, všechno rozbije a překope.“

Co se vlastně nečekalo, aneb kde jste, prognostici?

Profesor Zbyněk Škvor, proděkan na ČVUT, na to reagoval slovy: „Paní předsedkyně ČSAV říkala, že je domluven pětiprocentní růst institucionálního financování ročně. Ale děje se to v situaci, kdy platy rostou o víc než 10 procent ročně. A to na nás vytváří tlak, abychom dostali ty dobré mladé lidi, kteří také musí platit hypotéky. To se při domlouvání ani netušilo, že něco takového nastane. A je to na institucích poznat,“ seznámil přítomné s dalším, poměrně nečekaným problémem další z hostů diskuse o vysokém školství, kterou uspořádala Nadace železné opony a uváděl, moderoval i spoluorganizoval novinářský nestor Milan Syruček.