„Vznik ČSR byl neštěstím. Vznik ČSSR byl národní katastrofou. Vznik ČSFR byl nefunkční... Teprve vznik ČR nám přinesl samostatnost, suverenitu a rovnost v NATO tak jako v Evropské unii. Přesto to trvalo celých dlouhých 86 let, než jsme se ke kýženému cíli konečně dopracovali. Jsme tím součástí evropského svazku, který je po USA nejsilnějším světovým hospodářským gigantem. A tak jsme se stali světovou velmocí – i když poněkud nepřímo. Měl by se tedy slavit 1. 1. 1993 jako nejslavnější a nejšťastnější den v dějinách českého národa,“ míní Berwid-Buquoy.

Celý text najdete zde

Slavíme sice vznik Československa, jehož je Česká republika nástupnickým státem, jenže podle autora šlo vlastně jen o francouzský protektorát, který měl bránit proniknutí Ruska na Západ, tutéž úlohu plnilo Polsko. Proč si to historik myslí? Stačí si prý uvědomit, že právě Francie Masarykovi zakázala, aby z nového státu udělal středoevropské Švýcarsko, což později vedlo k dobře známým rozepřím mezi Čechy a Němci. Francouzům jsme prý dokonce platili za to, že můžeme existovat. Takže žádná svoboda.

K dokreslení celé situace se dá také říci, že nám Francie vnutila svou vlastní vlajku, jen jsou barvy trochu jinak uspořádány. Místo chorálu opěvujícího sv. Václava jsme si měli vybrat za hymnu druhořadou píseň „Kde domov můj“, opět na přání Francie. To vše se potvrdilo v roce 1938 i v Mnichově, kde za nás rozhodla Francie.

Sečteno a podtrženo, napřed jsme byli francouzským protektorátem, po roce 1938 jsme přešli pod správu Německa a v roce 1945 jsme se začali klanět Kremlu. Teprve v roce 1993 jsme se podle historika osvobodili, protože ani Česko-slovenská federativní republika nefungovala, jak měla. Prezidentem osvoboditelem tedy podle autora nebyl T. G. Masaryk, ale fakticky až Václav Havel.

„Není to pouze zásluha Václava Havla, skutečného „prezidenta osvoboditele“. Neměl by ovšem žádnou šanci, kdyby nešel český národ s ním. Svůj nynější osud jsme si vybojovali a zasloužili. Bůh se konečně postavil na naši stranu!“ míní Jan N. A. Berwid-Buquoy.