Když vznikl československý stát, lidé na něj byli hrdí, ale to neznamenalo, že se neučili anglicky a francouzsky a že se nezajímali o to, co se děje ve světě. Dnes, když nejeden Čech potká cizince v Praze, často mu řekne: „Tady jsi v Česku, nauč se česky,“ a jdou dál, aniž by se namáhali odpovědět na dotaz turisty, který se ptá třeba na cestu. Vysvětlit se to dá jednak uzavřením české společnosti v dobách vlády komunistů, ale nejen tím..

„Mám pocit, že došlo k podivnému efektu. V žádném sci-fi románu, nebo já o žádném nevím, se nedočtete o tom, že by neomezený přístup k informacím způsobil zblbnutí lidí. Vždycky je to spíše o filtrování informací nějakými padouchy. Ale paradoxně právě to, že máme neomezený přístup k informacím a je možné si všechno ověřit, umožňuje lidem daleko snadněji najít informaci, která jim pouze potvrdí jejich postoj. Mnohým chybí kritické myšlení a prostě nemají pocit, že by na tom bylo něco divného,“ nechápavě kroutí hlavou Přibáň.

Svou roli v tom podle jeho názoru hraje i ruská propaganda, která vyrábí informace na míru pro ty občany, kteří chtějí být utvrzováni ve  svém názoru. Kdyby u nás mohli lidé dříve cestovat, jak tomu bylo na západ od našich hranic, možná by se nenechali tak snadno ovlivnit.

Celý rozhovor najdete zde

Přibáně prý třeba zarazilo, jak probíhá debata o migraci v naší zemi. V době, kdy na internet dával fotografie lidí z Východního Timoru, tedy z druhého konce světa, Češi se jali lidem na fotografiích nadávat. Cestovatel nechápal proč. Tak se pustil do trpělivého vysvětlování a pokouší se u něj zůstat dodnes, byť narazil na lidi, s nimiž prý nemá smysl diskutovat.

„Ale přiznávám, že už jsem z toho občas taky unavený. Snažíte se mnoho měsíců argumentovat, vysvětlovat, dokládat zdroje, zatínat zuby a i přesto, jak se lidé chovají, být slušný. Až po nějaké době zjistíte, že s určitou skupinou lidí je to ztráta času, že už vám docházejí síly stále vstřebávat hloupé osobní urážky typu ‚sedni si do trabanta a táhni‘ nebo překroucené argumenty často postavené na prokázaných lžích. Vaše dobrá vůle ustoupí, už nekomunikujete tak neutrálně, nebojíte se popsat určité lidi, kteří ne že mají jiný názor, ale stále dokola vám například opakují vyvrácený hoax, vyzývají k potápění lodí a střílení čmoudů…,“ nastiňuje. K takovým lidem jsme prý pořád až příliš mírní. Měli bychom se naučit s takovými lidmi prostě nediskutovat, případně jimi zdravě pohrdat, když se chovají až takhle hloupě.

Cestovatel je z toho poněkud otrávený. Má za to, že přesvědčovat občany, vyvracet lži a říkat lidem, že je třeba pomoci bližnímu, by měli především politici. Jenže většině politiků se do toho nechce, což je chyba. Celé to může skončit tím, že sami sebe znovu připravíme o svobodu.

„Naše společnost směřuje k omezení svobody. Vůbec nemám obavy z islámské invaze. Mám obavy z našich spoluobčanů, kteří se chovají agresivně a kteří chtějí zpátky do ulity, za zeď. Vzhlíží k Východu. Vůbec tomu nerozumím. Z mých vlastních zkušeností je právě v zemích bývalého Sovětského svazu systém nejvíce šikanózní, nefunkční a nastavený k přistižení občana. Ti lidé tam asi nikdy nebyli, nechápou, co to obnáší. Mají dojem, že když se zase postaví zeď, bude to v pořádku. Nechtějí rozhodovat za sebe sama a přijímat zodpovědnost za svá rozhodnutí. Tak je to i ve vztahu k Evropské unii. Nechtějí, abychom se chovali jako součást společenství, které má problém. Chtějí zavřít dveře, koukat se přes plot a ostatním říkat, jak to dělají špatně. Jenže jednoduchá řešení neexistují,“ varuje na závěr Přibáň.