StB by prý se signatáři a mluvčími Charty 77 rychle zatočila, kdyby se nedařilo její prohlášení a dokumenty pašovat do zahraničí a tady je publikovat. Jedním z důležitých „poštmistrů“ přes železnou oponu se v 80. letech stal historik Vilém Prečan. Díky kontaktům na západní diplomaty byl ve spojení s československým disentem, archivoval sbírky samizdatu a dokumenty Charty 77, které rozesílal zahraničním novinářům. Zároveň pro chartisty sháněl finanční podporu a tajnými cestami domů do Československa posílal knihy, dokumenty a korespondenci z exilových nakladatelství.

Celý text je ZDE

Prečan se usadil v západním Německu a postupně se zapojil do exilových aktivit. K pašování dokumentů a knih využíval dvojího spojení.

Jako další spojky Prečan využíval několik západních diplomatů – kulturního referenta velvyslanectví SRN Wolfganga Scheura, kanadského diplomata Petera Bakewella a prvního tajemníka západoněmeckého velvyslanectví Petera Metzgera, píše server.

Například s Wolfgangem Scheurem se Vilém Prečan potkával vždy v nějakém německém městě poblíž hranic a kromě toho posílal listovní zásilky prostřednictvím kurýrní pošty velvyslanectví. Wolfgang Scheur pak rozdal poštu či zásilky přímo lidem z disentu.

Kromě toho se Vilém Prečan už od počátku emigrace snažil ve spolupráci s německými univerzitami a akademickým ústavy založit středisko, kde by se samizdaty a dokumenty Charty archivovaly, množily a distribuovaly. Dlouho však nebyl úspěšný, píše dále server.

Až v roce 1985 přišla zpráva od Jiřího Pelikána, který žil v italském exilu, že americký prezident Ronald Reagan dal podnět k založení nadace National Endowment for Democracy (Národní nadace na podporu demokracie), a tak se pokusili získat podporu u Američanů. Těm se ale návrh Viléma Prečana a jeho kolegů zdál naopak málo angažovaný. Českoslovenští exulanti tak uspěli až napodruhé, když dokázali, jak čilé kontakty s disentem udržují. Na každý rok působení obdrželi 50 tisíc dolarů, upozorňuje server.

V roce 1986 tak mohlo vzniknout Československé dokumentační středisko. Zakládajícími členy byli Jiří Gruša, František Janouch, Josef Jelínek, Ivo Kunstýř, Ivan Medek, Jiří Pelikán, Karel Schwarzenberg, Pavel Tigrid a Ľubomír Ďurovič. Předsedou se stal Jan Vladislav, vedoucím Vilém Prečan. Sídlo poskytl Karel Schwarzenberg na svém zámku v Scheinfeldu. Tady se rukopisy zasílané z Československa kopírovaly a posílaly do knihoven, které o ně měly zájem, do exilových nakladatelství Index, Rozmluvy, Sixty-Eight Publishers a dalším zájemcům.

Vedle toho se Vilém Prečan staral o písemný kontakt bezpečnou cestou skrz železnou oponu, čilý kontakt udržoval s Václavem Havlem a mnoha dalšími disidenty.

O tom, že Československé dokumentační středisko bylo financováno i CIA skrze organizaci International Literary Center, Vilém Prečan mluví otevřeně. „Kolem peněz se vždycky nadělalo spoustu řečí, i v předcházejících exilech. Teď mám na mysli většinovou společnost. Snad ale nepanuje názor, že se všechna práce exilu a disentu obešla bez zahraniční podpory nebo že když jsme potřebovali peníze, vzali jsme si lopatku a smetáček a šli je nabrat na ulici,“ vyprávěl v roce 2012 v rozhovoru pro časopis Respekt. Kromě oněch 50 tisíc dolarů tak získávali desítky výtisků knih od exilových nakladatelství, které nakupovala jiná americká organizace placená přímo CIA – International Literary Center, píše dále server.

Další finance pro disent pak Vilém Prečan získával od západních médií. „Zastával jsem tvrdé stanovisko, že nikdo nesmí využívat bezprávného postavení samizdatových autorů a publikovat jejich texty bez honoráře. A skutečně BBC i Svobodná Evropa řádně platily, bylo to třeba třicet liber nebo šedesát marek za text, ale v přepočtu na koruny to hrálo určitou úlohu.“