Co si myslíte o činnosti norské instituce Barnevernet, která je v Česku známá hlavně kvůli kauze rodiny Michalákových?

Každá lidmi vytvořená struktura zcela přirozeně nepáchá jen dobro, ale její činnost má vždy i negativní stránky. To je sociologická zákonitost, kterou velmi výstižně objasnil například  Jan Keller v knize Sociologie byrokracie a organizace. Takže při vší úctě ke jmenované norské instituci je zřejmé, že přehmatům a excesům se nevyhne ani ona a jednotlivým lidem i uškodí. Tím spíše, když tato část ochrany dětí je, zdá se, v Norsku plně privatizována a jde tedy o zisky z podnikatelské činnosti. Stejný „tržní princip“ se bohužel začíná prosazovat i u nás. Zatímco aktuálně „klasická“ zařízení náhradní rodinné péče nedostávají státní ekonomickou podporu, respektive je o několik měsíců v prodlevě, ministerstvo práce a sociálních věcí teď údajně uvolnilo až půl miliardy korun organizacím podporujícím profesionální pěstounskou péči. Tedy ani ne pěstounům samotným, ale jejich školitelům, dohlížitelů a administrátorům. Zlé jazyky tvrdí, že za ministra Jaromíra Drábka privatizaci pěstounské péče připravoval jistý vysoký úředník zejména pro své firmy, a když byl z ministerstva náhle odejit, jen plynule přešel do již připravených a zajištěných pozic.

To nezní zrovna optimisticky. Jak se tedy péče o děti u nás může vyvíjet?

Sociální a společenská patologie živí spoustu lidí a je proti logice věci, aby ji tito lidé řešili efektivně k jejímu odstranění či zásadnímu zmírnění. Stejná situace jako v oblasti pěstounské péče panuje i v rozvodovém systému, který je nazýván i rozvodovým průmyslem. Pěstovat a udržovat rozvodové spory o děti či majetek je velmi výnosné. Známá advokátka Klára Samková tento „obrat“ odhaduje až na několik miliard ročně. Je třeba sem zahrnout nejen palmáre rozvodových advokátů, ale také desítky či spíše stovky milionů dotací z veřejných rozpočtů na hojné „neziskovky“ poskytující různá poradenství, psychologická vyšetření, pomoc obětem - velmi často jen fiktivním - domácího násilí, které je uměle imputováno na téměř každý sporný rozvod, nebo takzvané asistované styky dětí se svými otci. A také samotné rozvodové soudy a „sociálky“ musí vykazovat činnost, aby někoho nenapadlo jejich počty a platy zredukovat. Je zde tedy armáda soukromníků, kterým na rozvodové patologii zainteresované státní orgány nezakrytě vyrábí klientelu.

Jak se tomu má ale běžný rozvádějící se člověk ubránit?

Relativně jednoduše. Nenechat se zatáhnout do nekončících bitev o děti a majetek. I vlastní rozvod řešit rozumně a klidně. Vždyť rozumný kompromis lze nalézt i v porozvodové výchově dětí a při dělení majetku. To, že spolu manželé, dnes často jen nesezdaní partneři a rodiče, již dál nemohou a nechtějí žít, neznamená, že by se měli vzájemně poškozovat a platit za to peníze „profesionálům“.

To se snadno řekne, ale hůře udělá. Jaké nabízíte řešení?

Samozřejmě, že lidé v této emočně, citově a psychicky velmi náročné situaci všude slyší: „Měli byste se domluvit“ a podobně. Nikdo ze zmíněného rozvodového systému, zejména pak ve zbyrokratizovaných institucích, nemá ale valný zájem jim v tom nějak účinně pomoci. Z triviálních věcí rozdělení výchovy dítěte mezi dva normální a kompetentní rodiče se pak stávají mnohaleté monstrprocesy, kde se skutečný zájem dítěte vytrácí. I tato patologie pak pomáhá rozkládat mezilidské vztahy a civilizaci. Ohrožuje nás tedy nejen invaze nelegálních migrantů. Řešit se to dá ale i jinak. Již před dvaceti lety přišel tehdejší německý soudce Jürgen Rudolph s humánní koncepcí práce s rozvádějícími se manželi a rodiči, který byl nazván Cochemským modelem, podle německého města Cochem, kde pan soudce působil. Jde o týmovou spolupráci některých odborných profesí při praktické pomoci rodičům a manželům v tom, aby oni sami nalezli vhodné a uspokojivé uspořádání svých budoucích poměrů. A ono to opravdu funguje! Cochemský model se šíří v Německu i v dalších zemích. A také v českých poměrech se o něm mluví.

O co tedy přesně jde?

Z principů Cochemského modelu vychází i Centrum slušného rozvodu. Klienti absolvují sociální a psychologické konzultace, při nichž si objasní praktické náležitosti svého rozvodu a rozchodu a možnosti řešení výchovy dětí, majetkových poměrů, či jiných otázek. Vše pak vyladí při mediaci. A jejich mediační dohoda je pak podkladem pro návrh k soudu na rozvod a schválení dohod o dětech a majetku, které jsou podmínkou takzvaného nesporného rozvodu. Vypracování těchto dokumentů kvalifikovanými advokáty je také zahrnuto do nabídky centra. Za tento komplexní servis pak klienti hradí jen jednorázový paušální poplatek. Chytří se prostě rozvádějí slušně, neubližují si a nevyhazují za to peníze.