Jozef Tischner byl polský filozof a duchovní otec hnutí Solidarita. Halíkovi se v Polsku přezdívá právě český Tischner. „Jsem vděčný za to, že jsem mohl Jozefa Tischnera poznat osobně; mimo jiné jsem s ním a s Adamem Michnikem strávil týden na konferenci ve Španělsku v létě 1996. Była to vpravdě renesanční osobnost, činná na poli akademického života i pastorace, kultury i politiky. Prozíravě varoval před katolickým populismem a nacionalismem, zrazujícím ducha evangelia a přimykajícím se k autoritativním režimům,“ poznamenal Halík.

Ten následně hovořil i o tom, jaký je dle jeho slov rozdíl mezi náboženským a věřícím člověkem. „Existuje mnoho definic a pojetí náboženství. Křesťanství (nebo křesťanská víra) ztratilo v procesu sekularizace roli náboženství ve smyslu integrativní síly cele společnosti (pojem ‚religio‘ je odvozen od slovesa re-ligare, znovu spojit). Že tehdy došlo k jistému rozvodu staletého ‚manželství‘ mezi křesťanskou vírou a náboženstvím v podobě ‚religio‘,“ uvádí Halík. Podle jeho slov roli „náboženství“ začala hrát například kultura, věda, nacionalismus, politická náboženství, média či tržní ekonomika.

„Papež František vyhlášením ‚synodální cesty‘ dal jasně najevo, že je si vědom toho, že církev potřebuje hlubokou reformu. Někde, kde se církev nevymanila z podoby ideologického ‚katolicismu‘ 19. století, to bude velmi dlouhá a těžká cesta,“ dodává Halík.

Závěrem se pak Halík vyjádřil k tomu, co jej stále drží v církvi.

„Církev se často přirovnává k Panně Marii a tato metafora má svůj význam: je opravdu ‚theotokos‘ a ‚christotokos‘, nese dějinami živého Krista ve své liturgii, kázání a diakonii (charitě), ve svědectví věřících včetně mučedníků. V některých svých konkrétních dějinných podobách to činí přesvědčivě, v jiných méně.

Já jsem kdysi nabídl ještě jinou metaforu: přirovnal jsem církev k Dulcinei z Tobosy. S touto postavou se setkáváme ve slavném Cervantesově románu v pohledu z dvojí perspektivy. Don Quijote v ní vidí vznešenou dámu, zatímco jeho sluha Sancho Panza ušmudlanou venkovskou děvečku. Při povrchním přístupu se čtenář okamžitě ztotožní s realismem Sanchovým: sluha vidí to, co je skutečné; pomatený Quijote se utápí ve svých halucinacích.

Avšak Quijota, tohoto blázna Božího, nikoliv neprávem nazval například Miguel de Unamuno vpravdě křesťanským rytířem. Jeho vidění světa je ve světě Sanchova přízemního realismu opravdu pošetilostí. Sancho vypovídá to, co vidí svýma očima a chápe svým zdravým rozumem. Quijote však vidí v té dívce to, čím by mohla být, skrze její ubohost mu prosvítá ‚věčné ženství‘, které v sobě i ona nese.

Pohled médií a ‚veřejnosti‘ na církev a její dnešní nevábnou podobu je pohledem Sanchovým, realistickým, prokazatelným: toto je církev, diskreditovaná tolika skandály a hříchy. Avšak pro mne je klíčem ke všem úvahám o církvi paradox, vyjádřený apoštolem Pavlem: ‚Tento poklad máme však v hliněných nádobách...‘,“ zakončil Halík.